Rozhodla jsem se napsat tento článek o celé mé cestě poruchou příjmu potravy. Jak to celé bylo a co se mi honilo hlavou. Vlastní boj s hlavou a věci, o kterých jsem věděla jenom já.
Dostala jsem se do té fáze, kdy o tom dokážu otevřeně mluvit a nedusit to v sobě. Myslím si, že můj příběh by mohl pomoct spoustě lidem, kteří si prochází něčím takovým nebo mají v okolí někoho, kdo si tím také prochází. Věřte mi, že tohle bych nepřála ani mému největšímu nepříteli..
Celá moje cesta trvala skoro tři roky, během kterých jsem si prošla různými poruchami příjmu potravy. Od zdravého hubnutí, anorexie a podvýživu, kompenzování si jídla pohybem, každodenní vážení až po záchvatovité a emoční přejídání. Moje cesta nebyla těžká jenom pro mě, ale i pro mé okolí, které mi chtělo pomoci. Já se ale bránila zuby nehty se slovy, že jsem naprosto zdravá a spokojená holka. Nebyla jsem. Jen jsem si to nalhávala a celou dobu jsem žila ve vlastní realitě se svými myšlenkami, které mě vyčerpávaly a psychicky vysávaly. To, co se mi odehrávalo v hlavě, bylo neskutečný a je zajímavé co s námi naše hlava dokáže udělat, když jste na úplném dně.
Už odmala jsem měla problémy se svou postavou a váhou. Byla jsem zkrátka holka krev a mlíko a doktoři mě vždycky měli mimo jejich dokonalá měřítka. Komentovali, kolik bych měla vážit, kolik bych měla jíst apod. Já si z jejich poznámek a výhružek, že mě pošlou do ozdravovny a že mi nasadí drastické diety, nic nedělala. Když mi bylo deset let, tak mi dokonce jedna zdravotní sestra řekla, abych si na večeři dávala jenom zelí.
Měla jsem tu výhodu, že jsem se brala taková, jaká jsem a měla jsem se ráda i s kily navíc. Když jsem měla na něco chuť, tak jsem si to s radostí dala a byla jsem spokojená. V tu dobu jsem neznala pojmy jako kalorie, bílkoviny, sacharidy, tuky. Do této doby jsem měla zdravý vztah k jídlu.
Postupem času, když jsem začala dospívat, tak už mi začaly narážky typu „hele kamion jde“ nebo „ty jo, ty máš dost velký břicho“ trochu vadit, ale brala jsem to jedním uchem tam a druhým ven. Tohle jsem slýchávala, když jsem chodila ještě na základku, ale puberťáci jsou prostě zlí. Moje rodina a kamarádi mě vždycky brali takovou, jaká jsem, a nikdy mě za nic nesoudili a byli vždy při mně. Všichni mě znali jako veselou, vtipnou a střelenou Kristy, která najednou jako lusknutím prstu zmizela.
Když jsem se poprvé rozhodla, že ze sebou něco začnu dělat, tak to bylo v době, kdy končil covid, protože během karantény člověk celkem snadno přibral. Začínala jsem tajně cvičit v pokoji různé workouty od Pamely Reif a Chloe Ting, ale vydrželo mi to maximálně týden a pak jsem se na to znovu vykašlala a vrátila se do zaběhnutých kolejí. V této etapě jsem zkoušela zařazovat jenom pohyb, ale můj jídelníček byl celkem bída. Jedla jsem sice normálně a nepřejídala se, ale šlo o to, co jsem jedla. To byla na svačinu buchta, odpoledne chipsy a večer ještě čokoláda. Tuky a kalorie jenom přibývaly. Místo, aby se pálily. Pořád jsem se divila, že nehubnu, ale naopak přibírám a pak až postupem času jsem přišla na to, že to není jenom o tom hýbat se, ale i o nějakém zdravějším udržitelném jídelníčku. Styděla jsem se zeptat se někoho na radu. Chtěla jsem to v těch svých čtrnácti letech zjistit sama a ukázat všem, že to dokážu. Ale můj plán se mi moc nedařil, přestalo mě to bavit a celé mě to na nějakou dobu přešlo.
A to je ten moment, kdy pomalu, ale jistě začal nastávat začarovaný kruh a peklo, které mě naprosto pohltilo a dostalo na dno.
Všechno to začalo v deváté třídě, když za mnou přišla moje spolužačka a řekla mi, že musí kvůli taneční soutěži zhubnout jedno až dvě kila a já jako její kamarádka jsem řekla, že do toho půjdu s ní, aby v tom nebyla sama. Tak jsme začaly jíst zdravě, hýbat se a navzájem jsme se podporovaly. Po krátké době za mnou přišla s tím, že hubnout už nebude a vykašlala se na to. Já jsem pokračovala dál. Cvičila jsem každý den půl hodiny, jedla zdravě a kila šla dolů, ale pomaleji než bych si představovala. Asi po měsíci jsem se rozhodla, že přidám na pohybu a uberu na jídle a ten rozdíl byl hned znatelnější. Kila šla dolů, ale na úkor toho, že jsem přišla domů ze školy a dvě hodiny jsem se trápila cvičením doma. Takhle jsem nějak přežívala další měsíc, ale pak na mě jednoho dne na TikToku vyskočilo video, ve kterém jedna holčina mluvila o kouzelné aplikaci jménem KALORICKÉ TABULKY, které jí pomohly zhubnout a mít krásnou postavu. A tak si je naivní Kristy stáhla a začala si studovat, co jsou to kalorie, bílkoviny, sacharidy, tuky atd.
Od tohoto momentu mi v hlavě přeplo. Z minuty na minutu. Při pohledu na jídlo jsem viděla jenom počet kalorií a složení. Když jsem šla do obchodu, zkoumala jsem a hledala složení úplně všeho a věc, u které to nebylo napsané, jsem nechtěla a zavrhla jsem ji. Taky jsem si začala vážit jídlo a to byl další kámen úrazu, protože jsem z normálních porcí přecházela na porce menší, než mají děti ve školce. Takže jsem si vytvořila takový hubnoucí plán. Denně dvě hodiny cvičení, přidala jsem běh a jedla maximálně pět set kalorií. Takto nízký energetický příjem není zdravý pro nikoho, ale mně to přišlo naprosto v pořádku a v hlavě jsem si nastavila, že mi to prostě musí stačit, i když budu mít hlad. Po tomto spíš vražedném než hubnoucím plánu šla kila turbulentním tempem dolů, ale mně to nestačilo a chtěla jsem víc. I okolí si začalo všímat, že hubnu. Učitelky ve škole se mně ptaly, jestli nejsem nějak nemocná, že nejím, ale já jim to vždy vyvrátila.
Jestli se ptáte, jak je možné, že si toho nevšiml někdo z rodiny, tak já všem tvrdila, že jím dost a že to prostě takhle rychle jde samo.
Pro ještě rychlejší výsledek jsem se dostala do fáze, kdy bylo jediné moje jídlo dne jedno jablko a sklenice vody. Touto formou jsem toho zhubla nejvíc, ale způsobilo mi to dost zdravotních problémů. Ztratila jsem na dva roky menstruaci, vypadalo mi neskutečně moc vlasů a každým dnem jich bylo méně a méně, zhoršila se mi pleť, lámaly se mi nehty, dělaly se mi bezdůvodně modřiny, při cvičení mě bolela každičká kost v těle a hlavně to mělo extrémní dopad na moji psychiku. Byla jsem na všechny nepříjemná a protivná, viděla jsem všechno negativně, neustále jsem brečela a chtěla být sama se svou hlavou, nemohla jsem s nikým mluvit, nechtěla jsem trávit čas se svými kamarády a rodinou, neustále mi v hlavě běžely myšlenky na jídlo a nemohla jsem se soustředit na nic jiného. Nemohla jsem se dívat na nikoho, když jedl, protože to moje hlava nezvládala a psala jsem si do poznámek nebo do deníčku, že bych se strašně moc chtěla normálně najíst a dát si něco dobrého, ale nemůžu, protože bych to brala jako selhání. To byly momenty, kdy jsem si říkala, že bych tu občas raději nebyla. Zažívala jsem i takové chvíle, kdy jsem se jenom zvedla ze židle nebo postele (někdy mi stačilo jenom stát) a myslela jsem, že omdlím a padnu vyčerpáním. Nepřetržitě se mi klepaly ruce a nohy a v zimě mi byla taková zima, že jsem musela nosit dvě bundy, abych alespoň trochu ten chlad zvládla. Byla jsem kost a kůže a moje neprokrvené prsty a fialové rty byly celkem děsivé. Někdy jsem usínala s tím, že už se možná nevzbudím. Všude na internetu jsem viděla, jak krásné a hubené holky tolik jí a nepřiberou ani gram a jenom jsem jim záviděla. Proč ony můžou a já ne? Víte, co je nejhorší? Že já se vyléčit ani nechtěla a chtěla jsem vážit, co nejméně to šlo a splnit si svůj dětský sen být hubená a nosit krásné oblečení, které nosily jenom hubené holky.
Samozřejmě se mi začaly líbit i komplimenty a pozornost od kluků, které se mi nikdy nedostávalo a lichotilo mi, když někdo řekl, že jsem krásně hubená a na to, že jsem tak hubená mám celkem velká prsa, ale ona to úplně pravda nebyla. Byla jsem plochá jako přistávací dráha ze všech stran, ale prsa jsem si vycpávala, abych splňovala jakýsi mužský ideál krásy. Mně se vlastně líbilo, že mi všude byly vidět kosti. Brala jsem to jako atraktivní věc, když na mně člověk viděl klíční a lícní kosti, žebra, pánev, lopatky atd. A obličej? Ve svých šestnácti letech jsem vypadala tak na třicet. Byly dvě skupiny lidí. Jedné jsem připadala krásná a atraktivní a ta druhá se mě bála, když mě viděla a nechtěla se se mnou raději ani bavit. A když se na to podívám zpětně? Ani se jim nedivím. Když na mě teď vyskočí nějaká fotka z tohoto období, tak je mi z toho zle a smutno. Nechala jsem to dojít tak daleko.
Jeden den jsem se vzbudila a šla jsem se zvážit jako každý týden a viděla jsem, že se mi povedlo za týden zhubnout víc, než obvykle a měla jsem z toho neskutečnou radost, ale v tento moment se stala věc, kterou jsem opravdu nečekala. Když jsem stála na váze, přistihla mě moje mamka, která když viděla to číslo, tak na mě začala křičet a s pláčem mě prosila, abych se vzpamatovala a začala normálně jíst nebo umřu. V ten moment jsem začala brečet i já. Že nechci jíst, protože chci být hubená. Zeptala se mě, kolik jsem zhubla a za jak dlouhou dobu. Když jsem jí řekla, že za necelého půl roku čtyřicet kilo, tak na mě začala výhružně křičet, že buď se vzpamatuji, nebo mě odtáhne do ozdravovny, aby mě vykrmili. Tak jsem ji odprosila, že do ozdravovny vážně nechci a slíbila jsem jí, že budu normálně jíst. Naivní Kristy si myslela, že mamku ukecala a pojede si dál to svoje, ale máma to čekala a dohlížela na to, co jím. Jídlo mi chystala a mě nezbývalo nic jiného, než se nechat hlídat na každém kroku.
Jsem jí neskutečně vděčná za to, že na mě byla tenkrát tak tvrdá a vytáhla mě ze dna a hrobníkovi z lopaty. Kdyby mě tehdy nepřistihla, tak bych tu teď už nemusela být.
Poté, co jsem viděla, že i když jím a nepřibírám, tak jsem byla spokojená. Přesto se mi spustily v hlavě obavy. Co když druhý den nebude váha stejná? Jídlo si musím zasloužit. Nastalo tedy to, že jsem se každý den vážila, a když tam bylo jiné číslo než předchozí den, tak jsem ten den jedla méně nebo jsem šla okamžitě cvičit. To jsem dělala i po každém jídle – zvážila jsem se a pak jsem šla cvičit, aby číslo na váze kleslo. Byla jsem posedlá svou váhou a nedokázala jsem si připustit, že bych mohla mít druhý den byť jen o padesát gramů víc.
Zvykla jsem si tedy na to, že jsem celé dny hladověla a pak se najedla až večer před spaním a šla jsem spokojená spát. Spokojenost netrvala dlouho. Začala jsem se záchvatovitě a emočně přejídat. Večer jsem měla vždycky pocit, že to musím všechno dohnat, tak jsem byla schopná sníst úplně vše a hlavně v jakémkoliv množství, dokud mi nebylo špatně. Jídlem jsem řešila i své emoce. Když jsem byla smutná, přejedla jsem se. Když jsem byla ve stresu, přejedla jsem se. Když jsem měla radost, přejedla jsem se. Opakovalo se to každý večer a já si v hlavě říkala, že jsem pořád hubená, tak si přece můžu dát. Byla to sice pravda, ale kdyby to bylo jednou za čas a ne každý večer. A tak jsem začala pomalu, ale jistě přibírat a z toho jsem byla nešťastná. Přesto jsem v každovečerním přejídání pokračovala.
Když jsem začala přibírat, všichni mi říkali, že mi to moc sluší a že konečně zářím a dá se se mnou opět normálně bavit. Tato slova mě měla potěšit, ale akorát mi ubližovala. Nedělalo mi dobře, že se ze mě opět začíná stávat žena. Začaly mi růst boky, prsa, zadek a byla jsem smutná, že jsem se najednou z velikosti XXS dostala na velikost S/M.
Začala jsem i jinak cvičit, sestavila jsem si tréninky, které mě bavily a byly určeny na nabírání svalové hmoty. Dařilo se mi a díky této fázi jsem se dostala tam, kde jsem teď. Mám zdravou váhu a postavu. Cítím se dobře ve svém těle, hýbu se a baví mě to a hlavně už nevnímám jídlo jako nepřítele, ale jím vyváženě a tak, abych se nedostala zase zpátky.
Kdybych měla dát radu někomu, kdo si podobnou cestou prochází nebo prošel, tak bych řekla to nejdůležitější: mluvte o tom. Každý z nás má alespoň jednoho člověka, na kterého se může obrátit a požádat o pomoc. Ať už je to máma, sestra, kamarádka, nebo já osobně. Přijměte nabízenou pomoc. Když zůstanete jen vy a vaše hlava, tak je to cesta do pekla a začne vás to ubíjet. Není ostuda nebo selhání požádat o odbornou pomoc, naopak je to obrovský krok a je obdivuhodné, že to nenecháte zajít tak daleko jako já. Ani porovnávání se s ostatními není správné. Každý z nás je originál a něčím krásný. To, že má někdo o centimetr užší pas, neurčuje a nesnižuje naši vlastní hodnotu. Důležité je, jací jsme a jak působíme na ostatní lidi.
O svém příběhu jsem dlouho nebyla schopná takto otevřeně a narovinu mluvit, protože jsem si nechtěla připouštět, že to tak opravdu bylo. Je to však moje minulost, která ze mě vytvarovala takového člověka, jaký jsem nyní. Vizuálně i charakterově. Myslím si, že tahle cesta ze mě udělala silnou, cílevědomou, sebevědomou a empatickou ženu.
Doufám, že svým příběhem pomůžu lidem se stejným problémem nebo vás naopak odradím od toho, jak se nedostat na úplné dno. Taky se dozvíte, jak jsem viděla a vnímala věci já, když jste se mě mnozí ptali, proč jsem taková, jaká jsem.