Začalo to křikem. Mamka už to nemohla vydržet a křičela. Jak hrozně hubeně vypadám. Že nejím. Že už vůbec nic nejím.
Stála jsem v kuchyni a na stole ležel plech. Mnou upečené dva štrúdly. A ve mně se všechno přetočilo během vteřiny. Oba jsem je do sebe nacpala. Nemohla jsem to vydržet a ta chuť mi tak chyběla. Nemohla jsem vydržet ten tlak všech a hlavně trápení mamky. Každý den. Nemohla jsem už vydržet dál nejíst.
Přejedla jsem se strašně moc a bylo mi tak zle, že jsem si řekla, že tohle už nikdy neudělám. Nemůžu tohle dělat, protože se ještě víc zničím. Bude mi špatně, budu přibírat, budou mě bolet ty šílené výčitky. Tohle jsi udělala poprvé a naposled. Poprvé ano, naposled ne. Další den následovalo to samé. Hned ráno. A další den taky. Dalšího půl roku.
Přitom nechcete jíst, nechcete přibírat, ale chcete žít normálně. Psychicky to nezvládáte. Strašně moc to všechno bolí. Často brečíte. I když tím nic nevyřešíte. Proto jsem ráda za lidi, kteří tu pro mě jsou a z jejichž dlaní svítí pomoc. A taková je i Anabell.