Moje tělo je moje: O společenském tlaku a hledání míru se sebou
Ridina Ahmedová
Tělo máme jen jedno – moje tělo je moje. A přesto tolik z nás žije roky v přesvědčení, že s ním není „něco v pořádku“, že je moc viditelné, moc velké, moc jiné. Ridina Ahmedová v projektu Moje tělo je moje ukazuje, jak hluboko v nás sedí společenský tlak, body shaming i dávno pronesené věty z dětství – a jak velkou úlevu přináší, když zjistíme, že v tom nejsme sami.
Jak to celé začalo: Sádlo
Už je to 5 let, co jsem začala natáčet podcast Sádlo.
Do té doby jsem si opravdu myslela, že většina lidí okolo mě je ve svém těle víc v pohodě než já se svými pochybnostmi. Vždyť vypadají dobře, působí spokojeně, jsou „normální“. Zatímco já jsem strašná, hnusná, nedotknutelná a bojím se lidí. Měla jsem období, kdy jsem se takhle opravdu vnímala.
Nahrávání podcastu Sádlo (je k poslechu na webu Českého rozhlasu) a příprava stejnojmenného představení pro mě byly zlomovým momentem. Když jsem přes sítě vyslala výzvu, že bych chtěla točit rozhovory se ženami, které podobně jako já mají podle svého okolí na těle „nesprávné množství sádla“, přišla mi záplava odpovědí.
A já se začala potkávat s celou řadou respondentek. Byla mezi nimi modelka, profesionální plavkyně, zpěvačka, výtvarnice, zkrátka ženy různých profesí a různého věku. Točila jsem s nimi rozhovory a zjišťovala, že mnoho z nás zažívá podobné věci: pocit viny, že nejsme dost krásné. Stud, že tak, jak jsme, si nezasloužíme lásku. Představu, že vzhled a především váha určují naši lidskou hodnotu. Že za to, že jsme se najedly, je v pořádku se pak potrestat – zvracením, sebepoškozováním, cvičením až do zničení těla, projímadly, sebenenávistí…
Mnohé z žen si s sebou také nesly jako kletbu necitlivou větu, vyřčenou někdy před lety. A nedařilo se jim ten balvan shodit.
Zjistila jsem: nejsem v tom sama
Ale taky mi vyprávěly o tom, kudy vede jejich cesta k sebepřijetí, kde hledají sílu. Jak vědomě pracují na tom, aby si odpustily, že jsou takové, jaké jsou. Jak jim těžké zkušenosti, kterými prošly, pomáhají nesoudit druhé lidi.
A tak jsem nahrávala a postupně zjišťovala, že opravdu nejsem ve svých nejistotách sama. Tenhle aha moment byl a pořád je zásadní zkušeností v mém životě.
Moje tělo je moje: proč mluvíme se školami
Na podcast jsem navázala osvětovým projektem Moje tělo je moje. Jezdíme do škol s programem na prevenci body shamingu. Mluvíme s nimi o respektu, upozorňujeme na to, jak výsměch druhému člověku může poznamenat celý jeho život. A že slovo má obrovskou sílu.
Otvíráme téma vnímání vlastního tělesného obrazu a společenského tlaku. Protože za svoje tělo neseme zodpovědnost, ale nejsme povinni vyhovovat představám okolí.
Jsem vděčná, že nám sledující projektu Moje tělo je moje píšou svoje autentické příběhy. Cítí, že je to bezpečné místo, kde můžou otevřeně sdílet, kolik pochybností, smutku a síly obnáší hledání míru k vlastnímu tělu. Odměnou je jim na našich sítích vždycky krásná vlna podpory.
Příběh, který se opakuje v mnoha variantách
Jeden příběh na ukázku vybírám, ale dnes už jich jsou stovky. A stejně je každý jiný. Tento mě dojal, v lecčem se totiž poznávám.
„Jídlo bylo jako láska. Ale láska byla podmíněná.“
Byla jsem holčička, kterou rodiče neplánovali a moje narození bylo pro ně v životě velká komplikace. Od kojeneckého věku přes batolecí si mě přehazovali s babičkami jako horký brambor. Každý měl dost svých starostí a já tak nějak vždycky měla pocit, že překážím.
Jakmile jsem trošku pobrala rozumu, naučila jsem se, že nejvíc „lásky“ získám, když budu překážet co nejméně. Ale víte, co tu pro mě bylo vždycky? U babiček, dědečka nebo doma? Jídlo. Sladkosti. Milovala jsem ty rituály. Sníst na posezení pytlík bonbónů. Laskonka od dědečka vždycky po cestě na kroužek. Čokoládová tyčinka, abych byla potichu a nezlobila. Sladká naplňující chuť. Skoro jako láska. Skoro jako pozornost. Kvalitu výživy nikdo neřešil, při přehazování mezi tolika lidmi nějak zapadlo, kdo za to vlastně nese zodpovědnost.
Samozřejmě jsem začala přibírat víc, než bylo zdravé. Bylo to oblíbené téma rýpání mého otce („Ty máš ale pupek“), matky („Tlustá se nikomu líbit nebudeš“) i shovívavých komentářů babičky, která mi při předávání dalšího nanuka říkala: „Já jsem byla taky vždycky tlustá, já to znám!“
Dětství, které nás naučilo stydět se za tělo
Do puberty už jsem šla s pěknou nadváhou a styděla se za sebe. Doma jely devadesátkové diety, které jsem spolu s matkou držela a nikdy nedodržela, otcovo opovržení nad tím, jak jsme všechny ženy v rodině tlusté, pocity osamění…
Kolem 16. roku jsem se dostala i skrz tíživou situaci v rodině do fáze, kdy jsem prakticky přestala jíst, zhubla jsem a měla jsem ze sebe „radost“, poprvé jsem měla jen lehkou nadváhu. Zdravotní komplikace na sebe nenechaly dlouho čekat, a tak jsem nejezení nahradila bulimií. S tou jsem se prala dva roky, nikdo doma o tom nevěděl. Měli svých starostí dost. Moje tělo pořád drželo, i když jsem s ním zacházela přesně tak, jak jsem sama sebe vnímala – jako s něčím ošklivým, co jenom překáží.
Když neznáme zdravé stravování
Na vysoké škole se plně ukázalo, že absolutně netuším, jak vypadá zdravé stravování. První roky se moje váha pro příšerné stravovací návyky vyšplhala k obezitě. Pak jsem šla do sebe – i díky možnosti čerpat informace na internetu, začala jsem sportovat, lépe se stravovat, kila šla dolů a já se cítila lépe.
Nastoupila jsem do první práce, dojížděla, neměla žádný balanc mezi osobním životem a prací, do toho svatba, potíže v rodině, totální zanedbání sama sebe, celé dny bez jídla a večer ve vlaku domů hostina. Kila letěla nahoru. Obezita II. stupně.
Koloběh diet, těhotenství a výkonu
Přišlo prozření, změna práce, změna stravovacích návyků, s manželem jsme začali sportovat. Mám od něj nekonečnou podporu. Hubnu, poprvé v dospělém životě mám jenom nadváhu.
- První těhotenství – 25 kg nahoře.
- Dril, hubnutí, za 9 měsíců půlmaraton.
- Znovu těhotenství – znovu 25 kg nahoře.
- Znovu hubnutí, za 9 měsíců půlmaraton.
A pak psychika i tělo říká STOP. Ta bezcitnost, jakou k sobě mám, si vybírá daň. Jdu do psychoterapie.
Terapie a učení se laskavosti k tělu
Roky v terapii, mezitím ještě jedno těhotenství. Učím se poslouchat svoje tělo. Učím se jíst, co potřebuje. Učím se mít se ráda a být k sobě laskavá. Učím se získávat pocit naplnění jinak než jídlem.
Mám jenom lehkou nadváhu a spoustu povolené kůže, strií, nedokonalostí. Přesto se poprvé v životě cítím milovaná a chvílemi i krásná.
Omluva tělu
Omlouvám se ti moje tělo za všechno to opovržení, hnusné myšlenky, krutost, s jakou jsem k tobě přistupovala.
Jsi nádherné, funkční a neskutečně silné. Dalo jsi světu tři další zdravé lidi. Neslo jsi mě celým tím bolestným příběhem, skoro v tichosti, a čekalo jsi, až si tě všimnu. Cítím k tobě lásku a vděk.
Takhle vypadá spousta příběhů, které k nám chodí. „Moje tělo“ není jen téma o váze. Je to téma o lásce, přijetí, bezpečí, o tom, kdo nám v dětství řekl co o našem těle – a jak dlouho to v nás zůstalo. A proto má smysl o tom mluvit znovu a znovu.