Naivně jsem si říkala, že pokud zhubnu ještě 3 kg, tak budu zase jíst „normálně“. Problém byl v tom, že jsem už dopředu věděla, že jíst normálně nebudu. Neměla jsem stopku, respektive jsem nevěděla, jak ji v sobě najít. Tak moc jsem si chtěla dát ty lívance, tak moc jsem toužila dát si to sladký kafe. Ale prostě to nešlo.
Pamatuji si na to ráno, kdy jsem si udělala lívance, odhodlaná je sníst. Máma byla tak nadšená, říkala „konečně seš to zase ty“. Do poslední chvíle jsem byla přesvědčená, že to sním a dokonce i s chutí. Čím více se to blížilo, tím více jsem cítila to vnitřní napětí. Sedla jsem si. A ukrojila si první sousto. Jakmile se první kousek mého ultra zdravého lívance dotknul jazyka, spustila se panika. Cítila jsem, jak tloustnu, byla jsem si naprosto jistá tím, že vidím růst své stehno. Začala jsem brečet, ale nebyl to normální brek. Dostala jsem záchvat. Až tehdy jsem si uvědomila, že je všechno špatně. Až tehdy jsem se rozhodla říct si poprvé o pomoc.
Teď bych si přála, abych měla tu sílu, motivaci, štěstí a dostala se z toho. Toužím po tom zase žít. Žít svobodně.