Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že moje „zdravé“ stravování už dávno zdravé není. Posledním impulsem do skládačky, proč jsem začala čarovat s jídlem, byla nešťastná láska. Říkala jsem si, že když přeci zhubnu, budu se líbit a budu oblíbená u vrstevníků. Opak byl pravdou a já jsem se čím dál víc zamotávala do bludného kruhu jménem mentální anorexie. Potraviny na talíři ubývaly, zato myšlenky na jídlo a cvičení přibývaly. Začala jsem se čím dál víc uzavírat do sebe a přicházela postupně o všechny kamarády. Můj život se scvrknul na vše okolo jídla, kontroly břicha, pasu, mezery mezi stehny a na školu. Tu jsem si dala za cíl dodělat, stejně jako zdravé stravování.
Po zhruba třech letech jsem si díky jedné paní doktorce uvědomila, že mám problém. Kontaktovala jsem psychiatra a domluvila si léčbu na psychiatrické klinice v Praze. Po první hospitalizaci jsem se zhruba půl roku držela a jedla hezky, ale pak jsem nastoupila na magisterské studium a spadla do toho znovu. Bylo mi hůř, nechtěla jsem ani žít, připadala jsem si zbytečná a marná. Ani získání vysokoškolského titulu mě neudělalo šťastnou, jak jsem si myslela. A tak jsem podstoupila druhou hospitalizaci, kterou jsem ale předčasně ukončila. Protože jsem se vyléčit chtěla, kromě návštěv psychiatra a psychologa jsem požádala o pomoc nutričního terapeuta, který mi vlil život do žil a dodal sílu, že vše zvládnu.
Moje cesta z toho všeho trvala 9 let, chvílemi jsem se bála, že už se nikdy neuzdravím, že to snad ani nejde, ale k úplnému uzdravení jsem došla. Je krásné a osvobozující nemyslet na každém kroku na jídlo, kalorie, nekontrolovat si před a po každém jídle velikost svého břicha.
Já jsem sice svou cestu za uzdravením s Anabell neprošla, v době mé nemoci bylo v plenkách, ale jsem moc ráda, že existuje a pomáhá na cestě za zdravějším a silnějším já spoustě lidí.