Eva Steppanová: Moje emoce sežrala anorexie
Michala Jendruchová
Eva Steppanová mluví bez příkras o životě s anorexií, o letech, které nemoc „sežrala“, o návratu k tanci i o tom, proč dělá osvětu poruch příjmu potravy. Otevřeně popisuje rizika neodborné pomoci, časté chyby okolí i to, jak dnes vypadá její každodenní fungování – někdy mechanické, ale vědomé.
S Evou se známe několik let. Na sociálních sítích sleduji její vnitřní boj a snahu pomoci ostatním. Velmi mě zasáhl její příběh, který zpracovala v knize Anorexie: hlad po jiném světě.
Pořád to platí? Nebo se něco změnilo?
Ano, stále to platí. Chtělo by dodat „bohužel“, ale od tohoto pohledu jsem se už dávno oprostila. Každý s něčím bojujeme, někdo víc, někdo míň. Anorexie pro mě byla opravdu pouze způsob (pomalé) sebevraždy, který mi v podstatě několikrát nevyšel. Něco vyššího možná chce, abych tu byla. Mohla bych ležet doma a koukat do zdi a nemluvit, být nepříjemná a čekat na konec svých dní, anebo můžu dny nějak vyplnit a možná být „užitečná“. I když ta užitečnost, to je také ošemetné téma v PPP. Protože s nutkáním být za každou cenu užiteční, se potýká téměř každý „nemocný“. Ale v tomto případě je to tak. Je to sice o dost náročnější než pro zdravé lidi, a to v mnoha ohledech, ale ve výsledku je jen na nás, k čemu se rozhodneme a co zkusíme.
Ptám se proto, že na mě dnes působíš pozitivně. Děláš osvětu, vracíš se k tanci, který jsi milovala.
No, to je asi to pozlátko sociálních sítí. Nebo možná umím „klamat“ výrazem. Dokonce i moje psycholožka mi kdysi řekla, že kolikrát má problém rozklíčovat moje opravdové rozpoložení a emoce, protože se stále usmívám a hodně toho dělám. Ale já to dělám úplně nevědomky. V reálu je to tak, že každá činnost a vlastně i denní fungování mě stojí opravdu hodně psychických sil, a já se tomu jen zkouším postavit. Dělám osvětu, protože to vnímám jako nějaké své poslání. Ne že bych se chtěla pasovat na nějakého guru, ale je to takový ten hlas uvnitř, který vám říká, že to je to ono. „To jsi ty. A řekni bez okolků všem, jak to je nebo jak to může být.“
Je pravda, že o svých problémech hovoříš naprosto upřímně...
Protože mě samotnou neničil ani tak pocit ze svého těla, jako reakce okolí na tuto nemoc nebo přístup některých lékařů a terapeutů, kteří třeba s PPP zkušenosti neměli. A před jedenácti lety dvojnásob. K tanci jsem se vrátila, ale nikdy jsem to neplánovala. Spíš to bylo to jediné, co jsem si pamatovala z dob před anorexií, že mě velkým způsobem naplňovalo.
A naplňuje?
Bohužel to dnes už tak moc není. Občas mám pocit, že všechny moje emoce a prožívání sežrala anorexie místo jídla, a tak jsem dnes tak trochu stále emočně plochá. To je možná i vysvětlení toho mého „návratu do života“. Je takový mechanický, protože si myslím, že kdybych se měla nechat ovládat touhami a emocemi, nikdy bych se do něj zpět nezapojila. Občas holt člověk musí použít víc ten rozum než srdce.
Jak jsi zmínila, angažuješ se v osvětě. Jak se díváš na preventivní aktivity?
Mám pocit, že to nejde ani slovy vyjádřit, jak moc mě to „baví“, a za jak důležité to považuji. Takový až ten bolavý pocit u srdce, když se snažím to popsat. Často mi lidé říkají, že je to pro mě určitě i terapie, že tím vlastně vyprávím svoje bolesti. Ale takhle jsem to nikdy nevnímala. Mě vlastně fakt strašně nebaví mluvit o sobě. Unavuje mě to a obtěžuje mě to. Chci něco říct těm lidem. Chci, aby odešli otevřenější k ostatním, ale i k sobě…
Proč?
Protože když pochopíte něco tak náročného, změní to váš pohled v různých rovinách a povede vás to k zamyšlení. Ohledně své „osvěty“, pokud se to tak dá nazvat, mám trochu problém s prezentací sebe sama. Dnes se na internetu jako „konzultant“ už dovede tvářit kde kdo, i bez příslušného vzdělání. Stačí k tomu dobré PR a natočit pár reels na instagramu. Když jsem začínala já, sotva vznikl instagram. Slovo reklama je pro mě sprosté slovo a na instagram sice občas ráda zajdu a něco zajímavého si přečtu, ale rozhodně na něm nechci trávit tolik času, abych se věnovala tvoření reels či příspěvků. I když jich tam čas od času pár hodím, je to pro mě šílený žrout energie. Mnohem radši mluvím k lidem přímo a vidím jejich reakce.
Co si myslíš o prevenci PPP? Začíná se to měnit?
Dnes už je prevence PPP opravdu docela velká. Říkám to tedy z pohledu člověka, který onemocněl před jedenácti lety. Tenkrát to bylo doopravdy sprosté slovo. Dnes máme internet, sociální sítě, podcasty. Hodně se o tom mluví, ale i tak si myslím, že je to pořád v začátcích. A bohužel i docela často některé preventivní programy stále obsahují takové neúplné a zkreslující informace. Máme ještě co dohánět, na druhou stranu v dobrém závidím dnešní generaci a jejich blízkým, že má o tolik víc informací než jsme měli my. Co se ale třeba mě osobně týče, ráda bych prevenci dostala více i mezi dospělé, nejen děti. Možná právě proto, že já sama jsem onemocněla až ve třiadvaceti letech, ale také proto, že i dospělí lidé by měli vědět, jak se v těchto situacích chovat, a to nejen když se jedná o jejich děti.
Obrací se na tebe spousta dívek i jejich rodičů s prosbou o pomoc. Dá se říci, že funguješ i jako takový peer konzultant, což je dnes velkým a bohulibým trendem. Ale má to svá rizika.
Já bych se peer konzultantem určitě nenazývala. Vím, že k dosažení této pozice nestačí jen minulá vlastní zkušenost. Peer konzultant musí být proškolený a své působení završit zkouškou. To já nemám, ač jsem nad tím už uvažovala. Myslím, že je to u mě spíš otázkou času. Posledních šest let věnuji studiu výživy, koučingu a různých dílčích kurzů, takže jsem stále zaměstnaná. Ale stejně jako k samotnému výživovému poradenství a koučingu chovám velký respekt, je tomu tak i u peer. Je to tenký led a je tak snadné ublížit.
V čem vidíš největší rizika?
To jsem mohla sama vidět i já v terapiích, kterými jsem prošla. Také mi terapeut často ublížil, přestože vím, že to nemuselo být záměrné, ale nesu si to v sobě dodnes. A to je něco, co bych určitě nechtěla někomu způsobit. Zároveň nemocný s PPP často vnímá věci zkresleně, a to i postavu svoji a ostatních, často srovnává, a tak se lehce může stát, že pro něj stále budete hubenější než on, přestože to tak být vůbec nemusí. Zároveň, pokud vykládáte někomu svou zkušenost s něčím, co pro vás ve vaší nemoci bylo „téma“, ale v jeho nemoci to vůbec téma není, může se dotyčný úplně zbytečně „vytriggerovat“. To samé ale platí i naopak. Všichni víme, že PPP je mrška, která sice může zmizet, ale trvá jí to dlouho, a troufám si říct, že nikdy nevíme, jestli to malinké semínko v nás ještě někde hodně vzadu nezůstalo. To může chtít na základě styku s nemocnými chtít zase klíčit. Být peer vyžaduje velkou jistotu a stabilitu, nebo alespoň schopnost umět hodně vědomě pracovat se svými vlastními špatnými myšlenkami.
Centrum Anabell s Peer konzultanty pracuje a poskytuje jim oporu. Jak tohle vnímáš?
Podle mě je skvělé, že existuje místo, kde se mohou peer konzultanti sdružovat, vzdělávat a podporovat. Mít se na koho obrátit a mít nad sebou záštitu je jistota, která ulehčí jejich práci. Vzájemné sdílení postřehů z praxe právě může předejít vyhoření nebo špatným myšlenkám ohledně jídla, které by se chtěly vrátit.
V čem vidíš největší chyby, které děláme ve vztahu s lidmi s PPP?
Jé, takových by bylo. Na prvním místě je to určitě bagatelizování. Možná si nechceme přiznat, že toto může být opravdu možné v našich končinách. Občas mi připadá, že lidé mají stále pocit, že anorexii mají lidé jen „někde v Americe“ nebo ve filmu. Pak je to souzení vážnosti PPP na základě váhy, přitom podváhou v PPP trpí pouze 6 % všech nemocných. Dále pocit, že hospitalizace znamená konec nemoci, že jedení jídla znamená konec nemoci, že PPP považujeme za lenost a rozmazlenost nebo že považujeme nemocné za povrchní bytosti, kterým jde v době nadbytku jen o to vypadat hezky. Přitom jen já sama jsem se v 95% setkala s lidmi, u nichž byla PPP vyvolána opravdu těžkým traumatem a životní situací nebo k ní došlo na základě jiné fyzické či psychické nemoci. Co už je složitější, jsou třeba případné pochvaly postavy. Je to takové ošemetné. Můžete pochválit někoho, kdo má lehce nad 30 kg, že už konečně vypadá k světu, a to jen proto, že si ho pamatujete o deset kg lehčího, přitom v ohrožení života je stále stejně. Tohle by se vážně nemělo stávat. Celkově naše komunikace o postavě, komentování porcí jídla či způsobů jedení by se určitě neměla dít. Je to věc každého. To ať si nemocný řeší se svým terapeutem, ale ve svém životě ať zkrátka jen… žije? A my jako okolí nemusíme dávat rady a soudy. My tu máme jenom být a pomoci mu cítit se v tom světě co nejlépe, aby mohlo dojít k co nejlehčí cestě k uzdravení.
Jak jsi na tom dnes? Jak se cítíš psychicky? A v jakém stavu je tvoje tělo?
Zrovna nedávno jsem říkala kamarádce, že na toto mám velice protichůdné odpovědi. Občas mi připadá, že sama nevím, jestli mám odpovědět, že je to horší nebo lepší. Jsem naprosto diametrálně jinde než před lety. Hlavně co se jídla týče. Už si nevážím jídlo, a když, je to spíš ze zvyku, ale často se přistihnu, že za dvě minuty už nevím, co tam bylo za číslo. Také jsem se přestala vážit. Vlezu na váhu tak 4x do roka, a zapomenu to úplně stejně jako číslo na kuchyňské váze. Dokážu být v jídle dost flexibilní, už přizpůsobuji jídlo situacím, ne naopak a neřeším, když je něčeho víc. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že to není boj s vlastní hlavou. Vlastně je to takový dialog mých dvou stran, který trvá 24/7, a v čem je rozdíl především od minulosti je to, že jsem se na ty dialogy naučila jen jinak reagovat. Tak nějak víc s klidem a racionalitou. Bolest nebo strach, která občas přichází, neodháním a nebojuji proti ní. Prostě jí přijímám a nechám jí projít.
To jsou dobré zprávy...
Psychicky mě teď trápí úplně jiné věci, které mi dávají hodně zabrat. Jsou to především ty ztracené roky v nemoci, které mi ukazují, že jsem vlastně vcelku sama. Na život, na práci, na finance. Taková ta tvrdá realita. Například mi šest let trvalo, než se mi podařilo najít práci alespoň na částečný úvazek, protože jsem bojovala se stigmatem, ale i s adaptací. Nemám pouze PPP, ale i jinou, troufám si říci vážnější poruchu, která se kvůli PPP odborníky často přehlížela. Asi to není úplně nejlepší přístup, ale alespoň prozatím je funkční – ale musela jsem se odosobnit trochu sama od sebe. Zmechanizovat to, že mám pocity a nechat je prostě jen přijít a odejít. Čímž se vracíme v podstatě na začátek otázek – jsem tu, funguji, snažím se ze všech sil být přítomná na maximum, ale je v tom hodně mechaniky, bolesti a utrpení. Jen se v tom neutápím.
A jak je na tom fyzické tělo?
A co se týče těla fyzického, to dlouhou dobu fungovalo naprosto ukázkově. Lékaři na JIP se často divili, že nechápou. Nikdy mi ani nijak víc nepadaly vlasy, nelámaly se nehty. Dobře jsem spala, nebolelo mě břicho, krev ukázková. Až poslední tři roky se to zřejmě začalo podepisovat. Zejména na zubech, ty se mi často lámou. Trpím inzulinovou rezistencí a lékaři zatím neví, co s tím. To mi hodně moc znemožňuje každodenní život. Jsou to v podstatě mdloby téměř pořád. Třes, rozmazané vidění. Je těžké takhle fungovat, ale naučila jsem se to. Přesto doufám, že to někdy bude lepší. A vrcholem asi bude to, že se u mě projevilo autoimunitní onemocnění – lupus. To mohla anorexie podpořit, ale nemusela, kdo ví. Každopádně zatím stále tančím, učím tanec malé děti, takže je moje tělo na mě moc hodné.
Máš nějakou představu, jak se bude tvůj život ubírat dál?
Nemám, nedělám si představy. A když už, rychle je zaženu. Vždy jsem si uměla stavět vzdušné zámky a plánovat, co bych chtěla, co dokážu. Ale moje sny jsou asi fakt vždy moc velké. Moje vnitřní já má v sobě tolik jizev, že pro mě existuje jen ten den, který je teď. Když se dál bude dít něco pěkného, budu za to jedině ráda. Když ne, jsem na to zvyklá. Některé věci bych si moc přála, ale to, co je pro ostatní běžné a nepodstatné, jako ráno vstát, fungovat a neomdlít, je pro mě v tu chvíli největší bod života.