Videotéka

Chci být štíhlá

Stopáž: 27 minut

Dokument se zabývá mentální anorexií a mentální bulimií. Výpovědi postižených dívek a žen provází komentář lékařů. Natočeno ve spolupráci s psychiatrickou klinikou l. LF UK v Praze.

Odborná spolupráce: PhDr. F. D. Krch, doc. MUDr. J. Špitz, doc. MUDr. F. Faltus.

Režie: M. Peer

Výroba: KF a.s., FILM BREVIS, © NCPZ 1995

Sauna

Podtitul: Přejídám se, zvracím, ale tloustnu
Moderátor: Monika Valentová
Vysílání: 17. 10. 2002, PRIMA TV

Úvodní slova moderátorky: „Poruchy příjmu potravy většinou začínají dietami a někdy končí i smrtí ….“

V průběhu pořadu se představí celkem tři ženy, které otevřeně hovoří o svých problémech s jídlem. Spolubesedujícím je PhDr. František David Krch, náš přední odborník na problematiku onemocnění poruchami příjmu potravy. Ten mimo jiné v pořadu uvedl: „Neexistuje způsob, jak držet dietu celý život. Ale pozor – zvracení vede k přejídání“.

Paní Dana uvádí: „Po prvním dítěti jsem přibrala 25 kg, zůstalo mi asi 10 kg nadváhy. Při druhém dítěti jsem se již příbytku váhy velmi bránila a začala jsem se zvracením. Zvracela jsem tedy i v těhotenství. Můj tehdejší manžel si ničeho nevšiml, tajila jsem to a tajím to vlastně dodnes.“ Paní Dana je v Sauně i se svým současným, druhým manželem. „Splácala kde co a zmizela. Už asi 10-12 let vím, že moje žena má tyto problémy.“ „Bulimií trpím 26 let, zatím jsem nevyhledala lékaře. Naposledy jsem zvracela předevčírem“, dodává jeho manželka.

Paní Miluše s bulimií bojuje již 25 let. Říká: „Již od dětství jsem byla baculaté dítě a v 15 letech jsem začala hubnout. Tehdy jsem vážila 57 kg. Nebyla jsem se sebou spokojená. Tam byl počátek mého přejídání a zvracení. Myslela jsem si, že je to můj vlastní problém. Mnohem později jsem se dozvěděla, že se to jmenuje bulimie.“

Paní Hana: „Z 93 kg jsem chtěla zhubnout. Začala jsem užívat projímadla, zhubla jsem za půl roku 60 kg. Vážila jsem tedy v nejhorším období jen 30 kg. Mám 13letou dceru, a ta nade mnou seděla a prosila „maminko, neumírej“.“
Dalšími hosty jsou dvě slečny, právě procházející léčbou s hospitalizací na Jednotce speciální péče pro poruchy příjmu potravy v Praze.

V závěru pořadu vystupuje maminka, jejíž dcera následkům bulimie podlehla.

Diagnóza - Mentální anorexie

Vysílání 22. 5. 2002 ve 21.30/ČT2
Podtitul: Mentální anorexie a bulimie
Nějak se mi to vymklo z ruky…

Pořad můžete shlédnout na této adrese: http://www.ceskatelevize.cz/program/detail.php?idec=202%20327%2027421/0009

Příběh o chorobném hladovění, který mohl skončit tragédií. Dramatický příběh Anity i vyprávění dalších mladých žen, trpících tímto onemocněním. Natočeno ve spolupráci s MUDr. Hanou Papežovou, vedoucí Centra pro poruchy příjmu potravy na Psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty Praha.

Připravili: Petra Ležáková a Michal Cuc

Bleděmodrý svět

Vysílání: premiéra 21.7.2002 v 15,20 hod./ČT1
Podtitul: Pocit viny

Příběh jedné, dlouhotrvající bulimie a stále provázejícího „pocitu viny", 12 let hledání sebe sama. Jak to začalo, jak to pokračovalo, jak se z toho daří či nedaří dostat . Doplněno výpověďmi dalších pacientek, které se s nemocí zvanou bulimie rovněž osobně setkaly. Pohled do nemocničního prostředí, rozhovor s PhDr. Františkem Davidem Krchem.

Připravili: Honza Novák a Jitka Škápíková

Když přátelství zabíjí

Režie: James A. Contner
Produkce: Libra Pictures
Stopáž filmu: cca 1 hodina 30 minut

Příběh jednoho velkého přátelství a také jedné anorexie a jedné bulimie…

Alexis přijíždí se svojí sestrou a maminkou po rozvodu rodičů do Seatlu z Chicaga. Nastupuje s obavami do nové školy a do nového volejbalového týmu. Její počáteční strach z toho, že v novém městě nenajde kamarády, velmi brzy rozptýlí milá Jennifer. Vzniká přátelství dvou dívek, na život a na smrt. Jennifer je výbornou hráčkou volejbalového týmu, Alexis také. Počátky problematických vztahů k jídlu se u Lexi projevují několika větami hned zpočátku filmového snímku - například otázka mamince „jsem tlustá, že?“ nebo „mami, uhodneš kolik je v tom tuku? Představ si, že 7 gramů!“, sestřina poznámka „to je tvůj již třetí kousek pizzy, jsi jak čuně“, poznámka trenérky „vyskočila bys víc, kdybys trochu zhubla“, vlastní zkoumání těla „mám tlusté boky i stehna“ apod. Jednou se společně Lexi s Jennifer přejedí při odpolední svačině a Jennifer ukáže Lexi cestu, jak se nepohodlného jídla zbavit. Předvede jí svůj způsob – jídlo jednoduše vyzvrací! Tím je nastoupena cesta ke zkáze obou děvčat. Začíná dennodenní vážení, zkoumavé pohledy v zrcadle, běhání o sto šest. U Lexi se objevují první problémy – padají jí vlasy, ztrácí menstruaci, je popudlivá …. Při jednom ze zápasů kolabuje a odváží ji do nemocnice, kde podstupuje léčbu anorexie. Tím ale ještě nemá vyhráno, čeká ji další zápas, zápas v ní samotné, kdy musí zvítězit nad anorexii nadobro. Bohužel, v průběhu její léčby přítelkyně Jennifer umírá – v důsledku bulimie při automobilové nehodě nevydrží její srdce náhlý traumatický šok.

Velmi smutný, ale bohužel velmi, velmi pravdivý příběh.

V průběhu filmu je řečena jedna velmi moudrá věta, kterou položí ošetřující lékař Lexi její mamince – „pátrejte raději po příčinách, kvůli kterým hladoví ….“

Dokonalost za každou cenu

Vyrobila: Mark Sennet Productions
Stopáž: cca 117 minut

Co tím získáváte?
Máte to ráda?
Je to lepší než sex?
Vám se to líbí, vím to...
Nic jiného neznáte?
Proč to děláte? ... Nechci po vás nic jiného, než abyste mi řekla, proč to děláte. Musíte k tomu mít nějaký důvod, jinak byste to nedělala ...
...protože, když jím, tak nic necítím, všechno špatné je pryč ...

Čeho se bojíte?
... být ženou, být dospělá, říkat NE ...

Takto začíná jeden z moc pěkných filmů, příběhů o mentální bulimii. Mladá, nadějná, krásná sportovkyně Ellen Hartová žije se svojí kamarádkou na kolejích, denně trénuje, běhá. Při jednom z tréninků ji trenér varuje: "...jestli se chceš kvalifikovat, musíš přidat. Máš těžký zadek, měla bys zhubnout alespoň 4 kila ..."

A zde to začne. Ellen se začíná kontrolovat v jídle, uvědomí si, že musí brát trenérova slova vážně. Snědené jídlo vyzvrací, poprvé, podruhé ... Na kvalifikaci se jí podaří vypracovat si dostatečnou formu, závod doběhne jako třetí. Je kvalifikována na olympiádu. Má radost, ne tak velkou ovšem cítí ze slov rodičů. Otec odpoví: "Čekal jsem to, ano, mám radost."
Ellen všechny své bolesti a smutky řeší jídlem. Samozřejmě dál běhá a chystá se na maratónský závod. Při jednom z mnoha závodů se seznamuje se svým budoucím manželem, starostou Denveru. Rozvíjí se milostný příběh, láska, svatba.

Ani báječný vztah ovšem nezastaví její jídelní zvyklosti. Jídlo je jejím jediným utěšením ve chvílích nervozity, beznaděje, neklidu.

Ellen začne navštěvovat skupinu pro bulimičky, uvědomuje si svůj problém, začne navštěvovat terapeutku. Její situace se vyostří otěhotněním, neschopností zbavit se bulimie i v době očekávaného těšení se na miminko.

Film nekončí šťastně, nedozvíme se, zda Ellen svůj boj celoživotně vyhrála, ale tušíme, že si mnohé uvědomuje, že díky psychoterapii pochopila, v čem tkví problém a že se takto nemůže ničit dál.

Anabell vřele doporučuje ke zhlédnutí!

Pro lásku k Nancy

Vyrobilo: Vin di Bona C. Corporation, 1994
Režie: Paul Schneider

18letá Nancy žije v harmonické milující rodině, společně s maminkou, tatínkem a dvěma bratry. Právě končí středoškolské vzdělání a připravuje se ke studiu na vysoké škole. Toto období nese velmi těžce, nejraději by vše viděla tak, jak dosud. Bojí se dospělého světa. K těmto smutným prožitkům se přidávají problémy s váhou, běhá, cvičí, omezuje se v jídle, stahuje se do soukromí.

Postupně se dostavují všechny zdravotní komplikace podvýživy - váha dramaticky klesá, má kruhy pod očima, vypadávají jí vlasy, nechce nikoho vidět, trpí psychickými propady nálad - v dosud harmonickém rodinném vztahu se objevují první hádky a trhliny.

Nastupující Nancyiinu anorexii zprvu nikdo nevidí, ani matka nechce slyšet rady své přítelkyně, která ji upozorňuje na nápadnou, nezdravou hubenost její dcery. Nemoc ale postupuje dál až téměř k smrtelnému vyhubnutí a k jednomu velmi silnému zážitku - bolestnému konfliktu mezi Nancy, jejím otcem a soudním přelíčením.

Víc vám neprozradíme, film Pro lásku k Nancy určitě stojí za zhlédnutí.

V okamžiku, kdy si Nancy začne uvědomovat svůj problém, svěřuje se: "Jedna moje část to chce, ale ta druhá ne. Nevím, jak to zastavit."

Perfektní tělo

Režie: Douglas Barr

Andy je mladá, nadějná sportovní gymnastka. Na závodě, který absolvuje, si ji všímá trenér David, který slíbí Andy přípravu k olympijskému vítězství. Podaří se mu o Andyině talentu přesvědčit i její rodiče. Andy společně s maminkou opouští tedy rodinu a odjíždí do Seattlu, kde se Andy může věnovat plnému tréninkovému nasazení. Ten představuje mimo jiné minimálně 40 hodin tréninku týdně, omezování stravy a velkou dřinu. Všemu se Andy podvolí - trénuje v rámci přípravy k vysněnému olympijskému zlatu, trénuje a běhá i ve volných chvílích, nejí, pořád jen pije.

Naváže přátelství s Leslie, další gymnastkou z Davidova týmu, a díky ní se poprvé setkává se skutečností, že je možné se najíst a poté jídlo vyzvracet. Zdánlivě objevné a jednoduché řešení, ovšem k smrti nebezpečné.

Andy se postupně hlouběji a hlouběji propadá do nemoci. Je podrážděnější, cvičí i v noci namísto toho, aby si odpočinula a načerpala síly. Nemoc jí stravuje víc a víc, padají jí vlasy.

V jednom okamžiku si již začíná uvědomovat své problémy, říká své kamarádce: "Já vím, co dělám, vidím se. Ale nedokážu to zastavit, nedokážu přestat..." Ani okolí není nevšímavé, ale Andy to ještě nechce na sto procent slyšet, je v zajetí své nemoci.

Při jednom kvalifikačním závodě padá z hrazdy a utrpí těžký úraz - zlomený obratel, těžká podvýživa, hospitalizace, anorexie.

To bylo dno, kterého měla dosáhnout. Společně s rodiči i s trenérem Andy pochopí, vzdává se gymnastiky, vrací se k rodině i ke svému příteli a učí se znovu jíst a znovu žít.

Ani gram tuku aneb Droga jménem štíhlost

Velmi zajímavý snímek, mapující roční život 20leté Mony, která jako jedna ze 600 000 mladých Němek trpí mentální bulimií. Tato nemoc ji sužuje již pátým rokem.

Mona se rozhoduje za asistence televizního štábu podstoupit léčebný proces a s nemocí konečně skoncovat. Nastupuje na 6měsíční léčebný program v mnichovském centru ANAD Pathways, které poskytuje několik léčebných terapií právě nemocným poruchami příjmu potravy (psychoterapie, správné stravování, společné nakupování a vaření, zásady zdravé výživy pod vedením dietní sestry apod.). Z tohoto zařízení Mona ještě pokračuje v léčbě v léčebném středisku v Wollmarshöhe, nakonec si s pomocí Centra pro mládež nachází vlastní bydlení a zdá se, že je vše na dobré cestě.

Štíhlá až k smrti

Autoři: nezjištěno
Vysílala ČT v původním znění, s českými titulky v listopadu 2003

Jeden z mála výborně zpracovaných dokumentárních snímků o problematice mentální anorexie a mentální bulimie

"... dnes už jsme tak zvyklí vídat extrémně hubené ženy, že už si snad myslíme, že to je ta pravá krása...", uvádí jedna z lékařek kliniky MAYO pro léčbu poruch příjmu potravy v New Orleans. "Na světě žije v tomto okamžiku minimálně 8 milionů žen, trpících poruchami příjmu potravy".

Dokument nás zavádí do útržků příběhů několika dívek, které si své s anorexií či bulimií prožily, jsou to velmi mladé ženy a dívky, vesměs tanečnice či baletky, ale také běžkyně, modelky ... Mladé dívky a ženy, které za své povolání a oddanost profesi, kterou si vybraly, platí příliš vysokou daň.

Dva z lékařů kliniky zkoumali příčiny mentální anorexie a mentální bulimie. V dokumentu uvádí tyto závěry:

Dr. Kay zjistil neobvykle vysokou hladinu serotoninu u pacientek, vyléčených z mentální anorexie. Je známo, že příliš mnoho serotoninu omezuje chuť k jídlu, současně ale také platí, že zvýšená aktivita serotoninu vede k tendencím k obsesím a úzkostným projevům, k chování, jímž se postižená osoba snaží vyhýbat stresujícím situacím. Dr. Kay uvádí domněnku, že za redukčními dietami, které mohou přecházet v anorektické hladovění, může tedy být i snaha organismu o snížení hladiny serotoninu s cílem bránit se proti stále intenzivnější úzkosti.

Při mentální anorexii, při vysoké hladině serotoninu, dochází ke hladovění. Hladina serotoninu se tím sníží, ale mozek se na tuto situaci rychle zadaptuje tím, že se zde objeví další a další serotoninové receptory. Tyto receptory pak může stimulovat i malé množství serotoninu. A tak se nemocní anorexií musejí stále trápit hladem v marné snaze zredukovat produkci serotoninu.

Pro mentální bulimii je v dokumentu vyslovena tato domněnka: u zdravého jedince se jídlo, putující do žaludku, přesouvá v malé části ihned do tenkého střeva. Tento jev vyvolá produkce cholecystokinu CCK, hormonu, jenž pomáhá přenést pocit plnosti do mozku. Když je uvolněno určité množství cholecystokinu, člověk se cítí sytý a přestává jíst. U mentální bulimie může být přejídání způsobeno třeba tím, že žaludek pouští do tenkého střeva potravu pomaleji a tudíž se CCK uvolňuje méně. Zpráva do mozku, že by měl být příjem potravy zastaven, je tedy slabší a člověk pokračuje v jídle.

V závěru dokumentu jedna z vyléčených pacientek své povídání uzavírá: "Nezáleží na tom, jestli jsem krásná nebo ošklivá, už jenom prostě nechci bojovat sama se sebou."

Anorexie

Celý příběh vypráví Freny, začíná slovy: "Slovo tloušťka se u nás bralo jako něco tak strašného jako rakovina." Frenny drží diety, matka ji nutí docházet do odtučňovacího klidu a ve všem ji hlídá. Frenina sestra Shelly je sice hubená, ale dietu chce držet také. Přece to maminka říká!

Shelly začne trpět anorexií. Po střední škole je na tom už tak špatně, že musí a chce být hospitalizována. Matce se to nelíbí. Chce, aby zůstala doma, přesto však na léčení nastoupí. Snáší ho velmi těžce. Freny se nedaří, propustí ji z práce, matka ji nebere, myslí si, že je špatná, nic neumí a jen se poflakuje. Shelly si svou nemoc a vše, co s ní souvisí dává za vinu, nenávidí se. Matka ji nutí jít studovat na Hardware, ale ona nechce. Matka dívek flirtuje se svým šéfem, Freny se to nelíbí a snaží se jí to překazit. Shelly je stále na léčení. Lékaři tvrdí, že se zotavuje, ale Freny se to nezdá: Shelly je čím dál hubenější, pořeže se na rukou...

Později Shelly dostane propustku a pozve sestru na oběd. Dá si jen zeleninu, ale sestru nutí dát si sendvič s dresingem a hranolky, sama nesní nic. Po ukončení hospitalizace se vrací domů. Na rozloučenou dostane od spolupacientek dárky, mezi nimi i seznam proanorektických stránek. Doma si je hned prohlíží. Rodiče se při večeři pohádají a to je pro Shelly poslední kapka - spolyká matčiny prášky. Najde jí její sestra Freny. Pokoušejí se Shelly zachránit, ale její anorexií zničené ledviny, srdce, játra... to nezvládnou a ona umírá. Rodina se rozpadá, matka se stěhuje. Freny najde sestřin seznam proanorektických stránek a prohlédne si je. Začne se ještě více uzavírat do sebe, přestává jíst, začíná zvracet, ale otec se jí v tom snaží zabránit, nechce přijít i o druhou dceru. Matka umístí svého otce do domova důchodců, zde začne Freny pracovat. Práce se jí líbí. Seznámí se se synem spolubydlícího dědečka Charliem a začne s ním chodit. Dostává novou, lepší práci a sbližuje se s matkou. Díky těmto událostem se vše obrací k lepšímu.