Autor: Lindsey Hall, Leigh Cohn
Vydalo: nakladatelství ERA ve spolupráci s OS Anabell, 2003

...když mi bylo deset, zaslechla jsem doktora při prohlídce, jak říká mamince, že jsem na svůj věk příliš silná. Tedy tlustá. Nic mi tehdy neřekli, ale já si od té doby byla vědoma své "neperfektní" velikosti těla. Prodavačky v obchodě, kde jsme vždy s matkou nakupovaly oblečení, vždycky "soucítily" s mou postavou a doporučovaly mi nadstandardní velikosti... A přestože jsem na základní škole měla přezdívku "super-stehna", nemyslím si, že jsem byla ošklivá nebo nějak pokřivená. Ve věku třinácti let jsem vážila 62 kilo na výšku 165 cm, byla jsem aktivní a sportovala jsem a měla jsem vlastně figuru stejnou, jako mám dnes...

Manželé Lindsey Hall a Leigh Cohn jsou mezinárodně uznávanými autory několika knih o poruchách příjmu potravy a problematice jejich léčení. Jejich původní svépomocná příručka pro trpící bulimií byla vůbec první knihou o bulimii a Lindsey byla první uzdravenou bulimičkou, která vystoupila v televizním vysílání, aby vyprávěla svůj příběh.

Kniha Rozlučte se s bulimií patří mezi další "bible", které Anabell co nejvřeleji doporučuje. Její vydání bylo jedním z našich cílů, které jsme uvedli ve Stanovách sdružení.

Předmluvu ke knize napsala předsedkyně Anabell a nabízíme vám ji k přečtení v této ukázce.

Recenze na knihu zde...

Doporučená cena 247,- Kč

Ukázka z knihy: Rozlučte se z bulimií

Autorka: Ing. Jana Sladká - Ševčíková

Bylo mi dvaadvacet, když jsem onemocněla bulimií. Jedna nešťastná věta odstartovala v mém životě to, co mne na následujících dvanáct let uvrhlo do vězení. Vězení mého těla, v němž se návštěvní hodiny skládaly z diet, přejídání a zvracení. Ta věta zněla: "Nějak jsi přibrala, ne? Dělej se sebou něco!"

Tak jsem začala. Držela jsem diety, uzobávala z běžných potravin to, co by zdravému člověku vůbec k nasycení nestačilo. K snídani půlku jogurtu nebo jablko, k obědu skoro nic nebo kávu a banán, k večeři malinko zeleniny a plátek sýra. Moje tělo to nevydrželo. Jednoho dne dostalo hlad a já se přejedla jak nikdy v životě. Napadlo mne jít zvracet. A neštěstí bylo na světě! Tehdy jsem si bláhově myslela, jak báječně jsem na okolí vyzrála. Mohu jíst, co chci a když to pak vyzvracím, nic se nestane. Váha se nezmění, budu najezená a nikdo mi už nebude moci říkat, že jsem "nějak přibrala..." To nádherné opojení ovšem trvalo maximálně půl roku. Pak už mi začalo docházet, že nic báječného jsem nevymyslela. Že je tomu přesně naopak - utápím se v slzách, lžu, je mi špatně, váha kolísá jak na houpačce, připadám si k ničemu a neuvěřitelně se za své "prohřešky" stydím. Kritický stav mé nemoci trval dva nebo tři roky. Dalších deset let jsem se z nemoci léčila a ani dnes, i když se již cítím zdravá, nemohu na sto procent prohlásit, že už se bulimie nikdy nepřihlásí.

Těch deset let bylo cestou hledání. Hledání sebe sama, pochopení, co mi vlastně chybí, jaká jsem, v čem se přetvařuji a proč se tak chovám, kde jsou nebezpečné hranice perfekcionalismu a proč chci být dokonalá. Také jsem si kladla otázky, které souvisely s mojí sebedůvěrou a sebeúctou a musela jsem tyto vlastnosti v sobě budovat. Musela jsem se naučit zdravému sebevědomí, asertivitě, komunikaci s druhými a hlavně jsem se musela naučit vyjadřovat své pocity nahlas. Pochopila jsem, že mi bulimie ukázala cestu osobnostního růstu, cestu, na níž mám vyrůst. Teprve na samotném konci nemoci jsem ale pochopila, že se za bulimii nesmím stydět. Protože teprve tehdy se budu moci snažit změnit to obrovské tabu, které ve společnosti panuje. To tabu se jmenuje "Anorexie a bulimie jsou fuj!" Abych jej opravdu mohla změnit, rozhodla jsem se na svých dalších životních krocích poruchám příjmu potravy věnovat profesionálně.

Nemocní bulimií často nepociťují skutečný hlad. Svíravý pocit v žaludku, který zná každý, kdo se v určitém časovém úseku nenajedl. Pocit, který by je přiměl v klidu a bez potíží sníst běžný oběd nebo večeři. Většinou trpí emocionálním hladem, hladem po lásce, něze, porozumění, pochopení, cítí se frustrovaně a nešťastně. Paradoxně tento hlad tiší jídlem. Snaží se vyřešit problém, který velmi úzce souvisí s mírou sebevědomí, přijetí sebe sama, s mírou odpovědnosti za vlastní život, se schopností komunikace s okolím, se schopností vyrovnávat se se stresy a odolávat jim. Samozřejmě neplatí toto pravidlo bez výjimek. Spouštěcí mechanismy bulimie jsou velmi rozmanité a u každého případu jiné. Ve své poradně se setkávám s dívkami, u kterých se porucha příjmu potravy rozvinula po předchozích silně narušených vztazích v rodině. Mnohdy se jedná o případy, které souvisí s rozvodem rodičů, s rozchodem s partnerem nebo jde o případy sexuálního obtěžování. Často se na mne obrací dívky, které byly doma týrány, bity, byly trestány jídlem nebo naopak byly za vše jídlem odměňovány. Objevují se i případy dívek, které jsou nuceny slýchat dennodenně ze svého nebližšího okolí poznámky typu: "Jsi tlustá, vypadáš jako prase, podívej se na ta stehna a ten svůj zadek, takto to s tebou dál nepůjde, nebudu s tebou chodit, dokud nezhubneš atd."

Velmi zřetelně se v jejich životě objevuje jednak silný psychický nátlak, kterému musí čelit a jednak neschopnost se s tímto tlakem vyrovnat. Jistě jsou mezi námi lidé, kteří se posměšku, vztahujícímu se k jejich váze, jen usmějí, vtipně odpoví a za půl hodiny o ničem neví. Nemocní, kteří inklinují k bulimii se s takovým výpadem vůči sobě vyrovnat neumí. Je to pro ně až příliš velká vnitřní bolest.

Když jsem na svých přednáškách dostávala otázku "Jaká je možná prevence poruch příjmu potravy?", dlouho jsem o odpovědích přemýšlela a dlouhou dobu také reagovala tak, že prevence spočívá v přejetí sebe sama, v naučení se "žít" v pravém slova smyslu a v tom, co jsem sama podnikala na cestě k uzdravení. Až později jsem pochopila, že prevence opravdu existuje a je velmi snadná. Jenom musí probíhat cíleně a hlavně v době hluboko před otěhotněním nastávající maminky, tedy před navázáním partnerského vztahu mezi mladou ženou a mladým mužem. Pokud tito dva mladí lidé budou ctít životní hodnoty, jež nepostaví na tvaru postavy, na váze, na společenské úspěšnosti, na počtu aut a rodinných domků a pokud budou toužebně očekávat narození svého dítěte, budou ho vychovávat v rodinném prostředí plném klidu, porozumění a laskavosti, mají velkou naději, že pro prevenci poruchy příjmu potravy svého potomka udělali maximum.

Neřešme tedy problémy jídlem, to má zcela jinou úlohu v našem životě. A nevymlouvejme se na to, že jsme-li ve stresu nemůžeme vůbec jíst nebo naopak musíme se přecpávat sladkostmi. Zamysleme se spíše nad tím, proč jsme ve stresu a jak mu můžeme předejít. Naučme se praktiky celostního přístupu k člověku a naučme se relaxovat a odpočívat. Vychovávejme své děti v lásce a toleranci. Buďme vlídní k druhým a chovejme se k sobě tak, jako k ostatním. Má to svůj význam.

Dostává se vám do rukou kniha, o jejímž vydání v České republice jsem snila od prvního okamžiku, kdy jsem si ji přečetla. Díky nakladatelství ERA máte možnost podívat se na problematiku bulimie z jiného pohledu, než nám bylo dosud v republice známo. Překlad knihy "Bulimia - A Guide to Recovery" jsem četla díky paní Aleně Bohannan z USA, která několik pasáží přeložila a poskytla mi je ke studiu. Sama jsem měla možnost přečíst desítky knih, článků a prací na téma poruchy příjmu potravy, ale upřímně mohu napsat, že nic tak sugestivního k tématice bulimie, jako je tento titul, jsem dosud nečetla. Nakladatelství ERA i paní Aleně chci tímto poděkovat.

Můj největší dík za vše, co souviselo s mojí nemocí a co mne dovedlo k vyléčení, ovšem patří a vždy bude patřit mému manželovi. Jak říká jeho maminka... "mám v něm pevnou skálu, o kterou se mohu kdykoli opřít". Přeji vám z celého srdce, abyste takovou skálu také našli, abyste díky ní nalezli cestu z nemoci, která má jméno bulimie.

Recenze na knihu Hall Lindsey a Cohn Leight: Rozlučte se s bulimií

Autor recenze: Jindřich Holý

Mentální bulimie, příznačná přejídáním a následným zvracením, postihuje převážně mladé ženy v hospodářsky rozvinutých zemích. Chybná a návyková reakce postižených na rozličné zátěže vede k závislosti, poškozuje zdraví, vztahy a kvalitu života.
Přestože příznaky bulimie jsou zřetelně odlišné od ostatních behaviorálních syndromů spojených s fyziologickými poruchami a somatickými faktory a jsou s ostatními duševními a behaviorálními poruchami nezaměnitelné, jsou rozmanitě podmíněné a ve své jedinečnosti nápadně rozdílné. Takový je i jejich vznik. Podobné jsou i možnosti uzdravení. Poukazují na spletité poškození vztahu k sobě a ke světu, poškození vnímavosti, uzavření světu, omezení citového prožívání a možností vztahu. Jejich obnova je vleklá a obtížná, často závislá na citové účasti nejbližších.

Bulimie postihuje člověka v jeho existenci. Postižený se pokouší ji unést skrze zvracení, jeho utajování a popírání, které se postupně stává nemocí. Avšak v dalším průběhu nemoci se existence stává ještě tíživější. Uvíznutí v ní je obtížné, spontánní uzdravení málo pravděpodobné, zneužití potravin lákavé, snadno dostupné a dokonale vyplňující prázdnotu niterného života. Mladé, krásné, vzdělané, náročně vychované, ukázněné, stejně tak potlačené a nenaplněné ženy trpí bulimií. Žijí v idealizovaném, ale nenaplněném světě, v idealizovaných, ale nenaplněných vztazích, pociťují prázdno, propadají úzkosti a zmatku. Bezedná touha po dokonalosti a proudy zvratků do záchodové mísy tvoří jejich rozporný svět.

Z přečtené knihy mám dojem, že k léčbě mentální bulimie zatím nejvíce přispěly pacientky, trochu i mnohé od feministických, přes dynamické až po behaviorální psychoterapeutické směry. Poškozená se však zdá být celá existence. Zdá se mi být zahlcená nicotou a prázdnotou. Kde je odezva psychoterapeutických směrů, které k ní mají promlouvat?
Třeba se dočkáme. Mentální bulimie nemá v moderní historii ani v historii psychoterapie dlouhou tradici. K její léčbě chybí teorie i zkušenost. O to významnější mohou být pokusy samotných pacientů popsat vlastní prožitky, pomoci sobě i druhým překonat ohrožující příznaky, všechny snahy pomoci vyléčit sebe i druhé. Tato kniha, nebo dokonce snad i ucelený soubor studií o bulimii patří k těm nejvíce zdařilým. Patrně proto, že vznikla v nejbohatší zemi s masovým výskytem této poruchy. Byla napsána manželskou dvojicí odborně zdatných autorů, která bulimii překonala a v pomoci druhým nalezla zaměstnání i poslání.
Jejich přístup je snad až příliš pragmatický. Jen první kapitola knihy trochu zobecňuje. Odpovídá na často kladené otázky těch, kteří se s ní nějak setkávají. Zato již druhá kapitola čerpá převážně z osobních zkušeností autorky. Následuje druhá, metodická část knihy o osmi kapitolách: Jak začít, Snažte se získat podporu, Osvědčené postupy, Zdravě jíst a zdravě vážit, Co dělat místo přejídání, Rady blízkým, Jak se přestat přejídat - třítýdenní program, Průvodce pro podpůrné skupiny. Obsahovou část uzavírá stručné pojednání o autorech, krátké rejstříky pojmů, doporučené literatury a užitečných internetových adres.

Po přečtení jsem uspokojen i zklamán. Sezením s knihou se mi otevřel svět takto poškozených lidí a jejich možností v něm ve větší šíři a bohatosti než při nečetných sezeních s nimi. Pociťuji bolest z jejich a vlastního potlačení, vinu za jejich a vlastní slabosti, lži a zrady, vlastní předpoklady spolu s nimi onemocnět i společně nalézat vlastní sílu, zdraví a naději.
Přece nežijeme proto abychom jedli, přejídali se a případně i zvraceli, ale jíme proto, abychom žili. Co nás může dovést k takto matoucí záměně? Strach? Úzkost? Zmatky světa? Deformace těla? Neschopnost osobního prožitku?

Autonomní lidská potřeba může být diferencovaně rozvíjená smyslem a smyslností osobně odlišeného a jedinečně významného prožitku. Je-li svobodná, může být i krásná. Každá z našich potřeb však také může být i deformována společenským tlakem nebo nevhodnou výchovou do nepřirozených, životu neprospěšných a kulturně nehodnotných podob. Nejen potřeba sexu může ztrácet vztah k životu. Může být potlačována, zneužívána k ovládání druhých, může se stát posedlostí, zvrhlou nebo neuspokojitelnou touhou, ztrátou svobody a schopnosti žít, návykovou závislostí na nesmyslné dráždivosti, náhražkou vztahu, zástupným problémem. Přes mnohé vývojové omyly a nedostatky znovu začínáme objevovat přirozenost přirození. Zároveň ale začínáme ztrácet přirozený vztah k jídlu. Kterou další přirozenou potřebu zdeformujeme odporem ke krásám života? Proč jsme tak pošetilí?