|
Zdroj: Tina, číslo 29 ze dne 16. července 2008
Anorexie a bulimie jsou zákeřné nemoci, postihují nejen mladičké dívky, ale i zralé ženy a muže.
O vyzáblých bytostech, které se dobrovolně moří hladem, si leckdo řekne: proč se proboha nenajedí? Odpověď je jednoduchá: protože jsou nemocné. Nejdřív jídlo omezují a pak už jíst skoro nemohou. Dvě jablka na den jim připadají moc. Jiné se sice nají, ale pak se tajně běží vyzvracet, protože to berou jako své selhání. Dívky, které váha zajímá víc než cokoliv jiného a jídlo vidí jako svého úhlavního nepřítele, se dostaly do spárů anorexie nebo bulimie. „Buď se přejídají a zvrací, nebo kontrolují svůj příjem potravy. Přitom potřebují kontrolovat něco jiného, ale to jim nejde, tak to zkoušejí přes jídlo,“ vysvětluje záludnosti nemoci Ria Černá, jejíž kamarádka touto poruchou trpí. „Přestala jíst v 17 letech a já se snažila jí pomoci. Bylo to opravdu těžké,“ vypráví. „Spoustu jsem toho přečetla a hledala na internetu, až jsem se dostala do diskusního chatu nemocných. Tam jsem pochopila, jak asi moje kamarádka přemýšlí a jak by se jí dalo pomoci. Přitom mne napadlo, že spousta takových jako ona zůstává jen u počítače – jsou izolované, stydí se. Spolu s mým nynějším kolegou, který měl taky nemocnou přítelkyni, jsme proto vytvořili pražskou pobočku sdružení Anabell.“
„Od roku 2002 fungujeme jako takový most mezi odbornou péčí a nemocnými,“ vysvětluje půvabná studentka psychologie Ria. „Dívky se dřív často bály jít k psychiatrovi, dokud nebyly v těžké podváze. Měly pocit, že na ně budeme – stejně jako ostatní lidé – pohlížet jako na hloupé anorektičky. Ani dnes si lidé neuvědomují, že příčiny této nemoci jsou v psychice, třeba v nízkém sebevědomí nebo v těžké zkušenosti z dětství, a že jídlo je jen symptomem hlubších problémů,“ říká Ria, která působí v Anabell jako sociální pracovnice.
Centrum na pražském Smíchově dnes nabízí pomoc „na míru“: svépomocné skupiny nebo individuální poradnu, přednášky, kontakty na odborníky, knížky a letáky, ale také prevenci pro školy. „Žijeme ve společnosti, kde se vzhled velmi cení. A pak na klinice v Motole leží s anorexií už jedenáctileté holčičky! Proto si také s děvčaty v pubertě prohlížíme časopisy a ukazujeme si, jak jsou hubené modelky retušované. S těmi staršími pracujeme zase jinak. Všechny zájemce informujeme o různých možnostech léčby: ambulantně, ve stacionářích, v nejhorší fázi je tu možnost hospitalizace na lůžku,“ říká Ria, která si teprve při práci v centru uvědomila, jaké měla štěstí na rodinné zázemí. „Na rozdíl od mnoha klientek mě totiž nikdo nehodnotil podle vzhledu,“ konstatuje mladá žena, která má svůj vlastní život dobře srovnaný. „Pochopila jsem také, jak dobře jsem si vybrala studijní obor i tuhle profesi. Vlastně jsem se tu naučila pomáhat.“
Ria i její kolegové v Anabell varují pacienty před těžkými následky nemocí, ale ne vždy to zabírá. „Myslela jsem si, jak svou nemocnou kamarádku postraším, když jí řeknu, že kvůli anorexii nebude moct mít děti, ale jí to v tu chvíli bylo jedno. Přemýšlí už totiž úplně jinak.“ Dívky a ženy, které trpí anorexií a bulimií, si třeba neuvědomují, že po vyléčení budou muset změnit svůj život. A to z gruntu. „Zrovna včera tu byla slečna, která hodně pracuje a je pro ni nepředstavitelné se své práce vzdát. Jenže k vyléčení nedojde zázrakem, samo od sebe. Ani léčba samotná nemusí být příjemná. Terapeut chce, aby dívky přibíraly, dodržovaly jídelníček a vyhodily váhu, a to se jim nelíbí – vždyť doposud se jejich den odvíjel podle toho, co váha ukázala… Nemoc vyčerpává jak nemocnou, tak její rodinu, a cesta k vyléčení je náročná a dlouhá,“ říká s povzdechem Ria. A jaká je perspektiva postižených dívek a žen a dnes také mužů? „Podle statistik se jich asi 60 procent úplně vyléčí – ne že by zapomněli, ale umí se bránit návratu nemoci. Někteří mají čas od času 'epizodu', jiné svou nemoc berou jako životní styl – přizpůsobili se jí, nechtějí nic měnit. No a část nemocných bohužel zemře. Pět, podle některých zdrojů až 20 procent. Nezabije je přímo nemoc, ale její důsledky – srdeční selhání, metabolický rozvrat, sebevražda, problémy s drogami…“ shrnuje své ne vždy veselé vyprávění Ria Černá.
|