Lidové noviny, 24. února 2007
Jiřina Veselá

Počet žen, které nějak experimentují s výživou, je prý tak vysoký, že ani není možné ho někdy přesně zjistit. Málokterá se totiž přizná, domnívá se Jana Sladká-Ševčíková z Brna. V minulosti sama prošla peklem bulimie. Před pěti lety založila občanské sdružení Anabell, zaměřené na pomoc těm, kteří trpí některou z poruch příjmu potravy, jako jsou například mentální anorexie nebo právě bulimie.

Co se za těch pět let proměnilo?

Stále se snižuje věk klientek. Když k nám před dvěma třemi roky přišla třináctiletá dívka, byli jsme vyděšení. Před pár měsíci nás vyhledala desetiletá. Když Anabell vznikala, ani se neuvažovalo, že by se anorexie a bulimie mohly týkat tak malých děvčat. Pozitivní změnou je skutečnost, že se mnohé z našich klientek přestávají za své problémy stydět. Vědí, že je to nemoc, že to samy nezvládnou a že vyhledat psychologa nebo psychiatra není hanba.

Kult štíhlých těl pokračuje. Nemáte ze své práce spíš pocit marnosti?

Pokud se týká vztahu ke společnosti, pak je to skutečně boj s větrnými mlýny. Stačí, když zapnete televizní reklamy, které jsou plné nízkotučných jogurtů, hubnoucích náplastí a dalších s prominutím kravin. Do toho modelky, volby královen krásy. Vzorem je pro mne Velká Británie, kde mají komisi odborníků, která posuzuje, jaké reklamy na štíhlost vysílat a jaké ne.

Reklamy na hubnutí jsou ale čím dál častěji zaměřeny i na dospělé ženy. Těch mezi nemocnými přibývá?

To je opačný extrém, o kterém se však zatím nemluví. Ženy mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti lety ve snaze se líbit sáhnou po tom, co se jim zdá nejjednodušší, a to jsou experimenty s jídlem. Sklouzávají k bulimii nebo záchvatovitému přejídání.

A přibývá jich i mezi vašimi klientkami?

Je jich určitě mnohem více, ale mnohé se stydí přijít. Navíc anorexie a bulimie je spojována s –náctiletými děvčaty, a trpí-li někdo takovými potížemi v padesáti, nechce být srovnáván s puberťáky.

Je Anabell stále jediným sdružením svého druhu v republice?

Kupodivu ano. Máme už však pobočku v Praze a v Ostravě, chystáme zastoupení v Bratislavě. Chtěla bych, abychom měli kancelář v každém krajském městě.

Kolik má Anabell klientů?

Ročně evidujeme okolo patnácti set kontaktů, což ale neznamená absolutní počet klientů. Někteří využívají více našich služeb a vyhledávají nás několikrát.

Co všechno nabízíte?

Poradnu, kterou vede psycholožka a nutriční specialistka, psychiatrickou ambulanci, skupinové programy, vydáváme zpravodaj. Bližší informace lze nalézt na www.anabell.cz. Připravujeme knížku s příběhy nemocných dívek i cérečko s výukovým programem pro školy o tom, co jsou poruchy příjmu potravy i jak se stravovat.

A procento úspěšnosti?

Nejde vyčíslit. Léčba poruch příjmu potravy je dlouhodobá. Tak o dvaceti procentech klientek bych mohla klidně říct, že udělaly obrovský pokrok, a možná jsou i vyléčené. Ale bude to stejné jako se mnou. Taky se považuji za vyléčenou, ale riziko recidivy, domnívám se, existuje vždycky. A asi deset procent klientek přijde dvakrát, třikrát a už o nich neslyšíme. Snad jsme v nich ale něco zanechali a ještě přijdou.

Vy se tedy považujete za vyléčenou, nebo ne?

Ano, ale vím, kde jsou má bolavá místa, s jejichž návratem stoupá riziko návratu nemoci. Takže jen doufám, že až to nastane, budu řešit ty problémy, jako je pocit vlastní bezmoci nebo citového zklamání, a ne se skrývat za zástěrku přejídání. Porozumět své nemoci by mělo být koneckonců cílem každé pacientky, která se chce vyléčit. A taky vím, že si nemohu dovolit experimentovat s žádnou dietou.

Kde až mohou anorexie a bulimie končit?

Při některých vzpomínkách mne stále mrazí. Jako když mi došla zpráva od jedné z dívek z nemocnice, kde ji hospitalizovali poté, co se doma opřela rukama o kuchyňský stůl a zlomila si tak hrudní kost. A čtyři dívky, které jsem znala, v minulých pěti letech zemřely.