Rovnost, 31. srpna 2004,
redaktorka: Jiřina Veselá

Pokud někdo onemocní angínou, nečeká, že si tělo pomůže samo, a vyhledá lékařskou pomoc. Pokud někdo trpí mentální anorexií či bulimií, k odborníkovi se dostane často pozdě nebo vůbec. I tyto poruchy příjmu potravy jsou však onemocněními a jako všechny ostatní nemoci vyžadují léčbu. Tento názor sdílí i Magdaléna Hodinová, psycholožka brněnského sdružení Anabell, které zřejmě stále jako jediné svého druhu pomáhá ženám s poruchami příjmu potravy. Kromě pravidelných celoročních aktivit letos poprvé uspořádalo pro svoje klientky týdenní soustředění.

Jaká byla náplň a cíl tohoto soustředění, které minulý týden skončilo?

Zjednodušeně lze shrnout, že naším cílem bylo pracovat s problematikou narušeného jídelního chování a nevhodných kompenzačních mechanismů (např. záměrně vyvolané zvracení, nadužívání projímadel aj.), se sebepercepcí, tj. vnímání sebe sama, a sebekontrolou klientek. Zaměřily jsme se také na problémy v mezilidských, zvláště partnerských a rodinných vztazích a na komunikační dovednosti. Program tvořily nejen přednášky, ale především praktický nácvik různých technik, s jejichž pomocí mohou naše klientky lépe a snadněji zvládat situace v běžném životě. V průběhu posledního dne měly klientky možnost využít individuálních konzultací.

Kdo se soustředění zúčastnil?

Týdenního soustředění se zúčastnily ženy a mladé dívky v různých fázích nemoci. Některé z klientek již v minulosti absolvovaly hospitalizaci v nemocnici, některé byly a/nebo jsou v ambulantní péči, jiné žádnou odbornou pomoc zatím nevyhledaly. Soustředění se zúčastnila také jedna mladá žena, která si potřebovala vyjasnit, zda se v jejím případě o mentální anorexii vůbec jedná. Podle mého názoru bylo týdenní soustředění pro všechny klientky velkým krokem vpřed na cestě z jejich problémů.

Mentální anorektičky jídlo odmítají, bulimičky se střídavě přejídají a zvracejí. Takový je zřejmě laický pohled na tyto dvě závažné poruchy. Jaký je ten pohled odborný?

Mentální anorexie a mentální bulimie patří mezi psychogenní poruchy příjmu potravy. Jsou spojeny s řadou somatických komplikací, které mohou představovat vážné ohrožení života nemocných. Poruchy příjmu potravy zasahují do všech aspektů života nemocných a potíže způsobují nejen samotným nemocným, ale také jejich rodinám a přátelům.

Jak se mají zachovat lidé, kteří se domnívají, že jejich blízký trpí některou z poruch příjmu potravy?

Vždycky samozřejmě záleží na tom, v jakém vztahu k člověku s těmito problémy jsme. Jiné to bude u partnera, jiné u neplnoletého dítěte. Obecně lze říci, že není na místě věc ani zlehčovat, ani dramatizovat. Přijmout tento problém jako fakt a co nejrychleji nemocného nasměrovat na odbornou pomoc. Prvním krokem může být např. zavolání na linku důvěry, kde nám pracovníci sdělí kontakt na příslušného odborníka, který se touto problematikou zabývá.

O mentální anorexii i bulimii se hodně mluví. V čem je podle vás největší problém?

Paradoxně právě v nedostatečné informovanosti veřejnosti. Mentální anorexie a mentální bulimie nejsou vymyšleným "blbnutím" s jídlem a k jejich zvládnutí nestačí vůle, ani násilné nucení do jídla. Kdyby tyto informace byly více rozšířeny, podstatně by se zkrátila doba, kdy jsou nemocní se svojí chorobou sami. Případy dívek a žen trpících mentální anorexií nebo bulimií např. i několik let, aniž by o jejich problémech někdo z jejich blízkých věděl, nejsou výjimečné.