Uveřejněno v časopise NOS, datum 23. 9. 2004.
Rozhovor vedl Karel Kulhánek.

Dosavadní průběh života šestatřicetileté Jany Sladké-Ševčíkové z Brna je snad až zbytečně doslovným naplněním tohoto okřídleného pořekadla. Jen a jen na základě toho, že si sama vyzkoušela fyzické a psychické strázně, jaké přináší onemocnění bulimií, se rozhodla pomáhat všem, kteří rovněž trpí některou z poruch příjmu potravy, ať už se jedná o mentální anorexii - odmítání jídla, nebo mentální bulimii, tedy opakované přejídání a zvracení. Přestože původně získala vysokoškolský diplom inženýrky a není ani lékařkou, ani psycholožkou, rozhodla se před více než rokem založit v České republice ojedinělé občanské sdružení Anabell. Jeho hlavní a jedinou náplní je podat pomocnou ruku všem, kteří se potýkají s poruchami příjmu potravy.

Co vás vedlo k založení Anabell?

Jako bulimička jsem prožila dvanáct let. Z toho dva roky jsem byla opravdu nemocná. Chodila jsem zvracet několikrát denně, aniž by kdokoliv něco tušil. Těch dalších deset roků jsem se z toho dostávala. A právě ten dlouhý a těžký boj mne přivedl na myšlenku pomoci i ostatním. Vysvětlit jim, že se jedná o nemoc a ukázat jim, že je potřeba se zbavit zbytečného škraloupu, který jim přiděluje okolí: Jsem jen hloupá, protože toužím být štíhlá. Chtěla jsem také vysvětlit podstatu těchto nemocí, za nimiž stojí důvody sociální, psychické a biologické, a sejmout z nich neoprávněné stigma.

O své nemoci jste dokonce napsala knihu. Zaskočila vaše osobní výpověď někoho ze známých nebo blízkých?

K tomu, že knihu napíšu, jsem se rozhodovala dlouho. Vnitřně jsem věděla, že když to dokážu, tak budu moci říct, že jsem vyléčená. Pak jsem si sedla a knihu napsala za tři dny. Odnesla to sice bederní páteř, ale přesto jsem se v tu chvíli cítila stoprocentně zdravá. Bylo mi jasné, že jdu se svojí kůži na trh, ale byla jsem připravená a vlastně mi bylo jedno, co si kdo bude myslet. A musím říct, že dodneška jsem se nesetkala s žádnou negativní reakcí, ani s žádným senzacechtivým postojem. Jen někteří z mých známých byli šokováni. Znali mne třeba jako precizní a perfektní kolegyni z práce - a najednou takové hrůzy... To je na anorexii a bulimii vlastně jedna z nejhorších věcí. Že se nemocný nedokáže přiznat ani těm nejbližším. Nejsou výjimkou ženy, které bulimií trpí po desítky let a jejich manžel nic netuší.

Anabell pomáhá nemocným s poruchami příjmu potravy už déle než rok. Co si pod tím lze představit?

S každou klientkou, nebo klientem, protože tyto poruchy se nevyhýbají ani mužům, zmapujeme jejich situaci a pokusíme se pojmenovat faktory, které onemocnění nastartovaly, zjistit, co je trápí a jaké mají problémy. Pak hledáme pomoc. Můžeme nabídnout konzultace s výživovou poradkyní či s psycholožkou. Pokud je situace vážná, pak se snažíme zajistit adekvátní pomoc na psychiatrii, případně hospitalizaci. Kromě toho nabízíme doplňkové služby: knihovnu s literaturou na téma poruchy příjmu potravy, svépomocné skupiny pro nemocné nebo pro jejich rodinné příslušníky a blízké, poradenskou službu zdarma. Snažíme se klienty zbavit studu, ukazujeme jim otevřené srdíčko a chceme jim pomoci.

Kde bere křehká žena jako vy takovou vitalitu a sílu? Jak například relaxujete?

Moc neodpočívám, to je můj věčný problém. Ale vzhledem k tomu, že díky své práci celý den běhám, vyřizuji, organizuji nebo přednáším, jsou pak pro mne relaxací také běžné domácí práce. Takže někdy odháním manžela, který mi chce pomáhat, protože si to prostě užívám. Výjimečnou relaxací je pak pro mne koupel se vším všudy včetně aromatických olejíčků. A také si umím ohlídat takové to ženské opečovávání, chodím na kosmetiku, manikúru, pedikúru - i to beru jako odpočinek.

Možná je to nepřípadná otázka, ale máte nějaké oblíbené jídlo?

Třeba to bude znít divně, ale jsem strašně na sladké. Mám ráda žemlovku, krupičnou kaši, palačinky, pudink s piškoty...

A co duchovní strava? Jaký máte oblíbený film, jakou muziku ráda posloucháte?

Čas chodit do kina moc nemám. Ale z filmů dávám přednost takovým, u kterých musím přemýšlet už při promítání a myslím na ně i potom. Slabost mám pro televizní seriály z lékařského prostředí, jako je Pohotovost nebo Nemocnice Chicago Hope. V muzice nemám vyhraněný žánr. Doma máme stovky cédéček od klasiky po etno hudbu. Mám ráda třeba africkou, arabskou nebo brazilskou hudbu. A když jsme byli s mužem před dvěma lety ve Skotsku na dovolené, uchvátily mne dudy. Myslím, že díky své práci v hudební redakci České televize poznám kvalitní hudbu, a takovou ráda poslouchám.

A co třeba sport?

Je to ostuda, ale žádná sláva. Dokonce ani neumím plavat. I když teď jsem si dala závazek chodit pravidelně a už se mi podařilo třikrát přeplavat bazén na šířku!

Je něco, co vás v životě mrzí?

To, že jsem nevystudovala medicínu. Chtěla jsem, ale rozmluvili mi to, že se svými školními výsledky se tam nedostanu. Hlásila jsem se jinam, nevzali mne. Rok jsem pracovala v Královopolské strojírně, kde mi pak řekli, že jiné doporučení než na techniku nedostanu. Tak mne osud odvál úplně jinam a stala jsem se inženýrkou. Ale že jsem tehdy před lety nenašla dost odvahy se postavit a přihlásit se na medicínu, to mne bude mrzet pořád.