Dokumenty o Anabell Napsali o nás Štíhlé k smrti
| Štíhlé k smrti |
 |
|
"Hubnu dál. Nemohu to žádným způsobem ovlivnit, jakoby něco ve mně říkalo, že jídlo NESMÍM!" Zoufalým slovům Jitky (17) v jejím okolí nikdo nerozumí. Dokáže nejíst celé dny, pouze pije. Litry vody denně. Vzápětí přijde zvrat. "Šíleně se přejídám a potom... všechno jde ven! Od zvracení mám rozhryzanou ruku, každý se mne ptá, co se mi stalo." Nad záchodovou mísou není čase se rozmýšlet. Ale potom ano. Nezvládá to. Ví, že se topí. Proto se musí zachytit. Třeba jen stébla. "Po téměř čtyřech letech jsem našla internetovou stránku brněnského sdružení Anabell. To slovo už nikdy nezapomenu, je to jako když řeknete anděl," prozrazuje Jitka. Dnes ví, že to nebylo stéblo, ale pevná ruka Jany Sladké. Tato sympatická mladá žena zná velmi dobře cestu, po které k ní kráčí dívky s poruchami příjmu potravy. Sama byla dlouhých dvanáct let jednou z nich. "Byla jsem bulimičkou a celý čas to nikdo o mně nevěděl. Vyléčila jsem se jen díky tomu, že jsem nakonec našla sílu se k tomu přiznat," vysvětluje paní Jana, jejíž oporou byl manžel a rodiče. "Sám to nezvládne nikdo." Díky Janě Sladké už na svoji nemoc nikdo nemusí být sám. "Celé roky jsem přemýšlela, proč nemám sílu a odvahu s tím něco udělat." Když ji našla, nemohla si ji nechat pro sebe. Vložila ji spolu s vlastními úsporami do Občanského sdružení Anabell, aby lidem trpícím anorexií a bulimií, dala to, co hledala předtím sama a nenacházela. Oporu. "Nedovedete si představit, co pro tyto dívky znamená setkat se s někým, kdo je jako ony. Většina z nich si totiž uvnitř nosí jakési stigma: Já jsem ta zlá, mám nemoc, kterou nikdo jiný nemá." Dnes okolo Jany sedí dvanáct dívek. Hledají spolu cestu z bludného kruhu. A ani jedna zatím nemá vyhráno. Jana jim však dala podmínku: musí chtít. "Chtít - to je taková podmínka v úvozovkách. Nemohu to zkontrolovat, ale věřím jim." Sedá si tváří k první dívce a přesvědčí ji, že je jejím zrcadlem. Chce, aby pověděla, jak se v něm vidí. Zní to téměř pohádkově - zrcadlo, zrcadlo, pověz mi... Ale zde pohádka končí. Chorobně vyhublá a bledá dívka smrtelně vážně tvrdí, že má "odporně velká prsa a tlusté tváře, nohy a boky." Jana nereaguje. Posouvá se od jedné ke druhé, aby si nakonec úlohy vyměnily. Tentokrát promluví zrcadlo. Jana na každé nachází něco zajímavého: "Věrko, máš nádherně klenuté obočí a krásně tvarované rty." Boky ani prsa nepřipomíná. "Nesmím jim pochlebovat, to by vypadalo podezřele." Mirka mlčí. Černovlasá vysokoškolačka je jako vystřihnutá ze záběru v německých vyhlazovacích táborech. Jednoho nešťastného dne se rozhodla zhubnout a dnes balancuje na hranici života a smrti. Má pouze 42 kg. Přesto ukazuje kůži na zápěstí a tvrdí: "Tohle sádlo musím shodit!" Jana je na podobná slova zvyklá. "Měla jsem klientku, která snědla tři oříšky denně, jiná jen jablko." To, co nemocné dívky nesní, se snaží dohnat pitím. Barbora vypila 8 litrů vody denně. S poškozenými ledvinami skončila v nemocnici. Naštěstí přežila. Mnohé další však ne. "Až třetina pacientek chronicky nemocných mentální anorexií umírá před třicítkou. Poruchy příjmu potravy se z hlediska rizika úmrtí považují za nejtragičtější psychické diagnózy," vysvětluje paní Sladká. Když na terapii přinesla jednu z těch smutně známých fotografií na smrt vyhublých žen, čekala, že děvčatům otevře oči. Že si o tom spolu popovídají. Jedna z nich ji ale překvapila svou upřímností: "Víš, co je nejhorší? Mně se to tak líbí!" Jana téměř ztratila slova. Sama však zná tlak médií - úspěšná je jen ta, která je štíhlá a krásná. "Mladá dívka lehce podlehne dojmu, že za její neúspěchy ve škole či ve vztazích může jen a jen to, že nemá dokonalou postavu." Každá dieta může roztočit spirálu, která člověka shodí na absolutní dno. Brněnští lékaři nedávno pomáhali jedné mladé ženě doslova z hrobu - měla jen 23 kg!!! Terapie však pokračuje... Před každou dívkou stojí pomyslný list papíru. Jana prosí, aby si ho v představách rozdělily na polovinu, na jedné straně popsaly samy sebe a na druhé svou nemoc. "Neschopná, škaredá," nenechává na sobě ani nitku suchou třicetiletá vdaná žena. Naopak anorexii přisuzuje krásu a dokonalost. "Ženy s poruchou příjmu potravy se především nemají rády. Nedokáží přijmout své tělo," vysvětluje Jana. Nejednou se jí stalo, že ji ženy, které měly o deset kilogramů méně, přesvědčovaly, že je štíhlejší než ony. "Já kdybych byla taková jako vy, tak se ničím netrápím." Ví, že slovy jejich názor nezmění. Jednoduše si svlékne kalhoty a požádá o její. "Až když si vyměníme oblečení a uvidí, že já to její nezapnu, začne jí docházet, že asi musí být štíhlejší." Čím déle člověk pozoruje tyto ženy s jejich chorobou, tím naléhavěji mu zní v uších otázka, proč si takto ubližují. "To je, jakobyste se člověka se střevními problémy zeptali, jak je to možné, že má průjem a na záchodě je padesátkrát za den. Je to jednoduše projev nemoci," zpřesňuje mladá žena, která vše zažila na vlastní kůži. A dodává: "Lékaři se domnívají, že jde o poruchu mozku, její příčinu zatím neznají." Medicína je na poruchy příjmu potravy zatím krátká. Postiženým děvčatům poskytuje především "vykrmovací" kúru. Ony však často odcházejí zlomené. Byly přinuceny jíst a nikdo jim nevysvětlil proč. Jana Sladká se o to zas a znova pokouší. Je často první, které uvěří. Kdo by pochopil, že někdo neumí jíst? "Doufám, že nezvracíš naschvál," výhružně se podívala na středoškolačku Marii máma. To byla jediná slova, která jí pověděla. Samozřejmě, že to popřela, ačkoli ji bulimie trápí už čtyři roky. "Když jsem měla problém, se kterým jsem si nevěděla rady, zvracení bylo pro mne jakýmsi způsobem řešení," přiznává se. Přesvědčila samu sebe, že za všechno může jídlo. S prsty v krku se jí ulevilo. Ale jen na chvíli. Potom to bylo ještě horší. Čím dál tím více. "Nemohla jsem snést, že mám plný žaludek. Musela jsem to všechno vyzvracet." V posledním čase však už Marie nezvládala ani vstát z postele. Zatáhla závěsy ve svém pokoji a dívala se do stropu s jedinou myšlenkou "Nikdo mne nemá rád." Naštěstí měl a velmi. Přestože jí to musela dokázat sestra násilím, byla první, kdo pochopil, že Marii je třeba pomoci ty závěsy odtáhnout. V pokoji i v životě.
Rada závěrem: Všímejte si, jakmile uvidíte, že vám blízká osoba:
|