Autorka: Simona Škodáková,
časopis Cosmopolitan 3/04

Lence z Jablonecka odmalička připadalo, že jsou všichni lepší, chytřejší a hezčí než ona. A přitom byla hrozně ctižádostivá. Z osmé třídy ji přijali na gymnázium se samými jedničkami. Měřila sto šedesát centimetrů, vážila dvaačtyřicet kilogramů a ke svým výborným studijním výsledkům se rozhodla přidat i výborné stravování. Zvláště poté, co objevila dietu, která měla zlepšit její oční vadu.

"Zničila mě zdravá výživa."

"Nakoupila jsem časopisy a literaturu o zdravé výživě a rozhodla se nesníst nic, co by odporovalo doporučovanému jídelníčku. Stále jsem vyřazovala další a další složky. Nejdřív bílý cukr a uzeniny, pak rohlíky housky a maso. Nakonec na mém talíři zbylo celozrnné pečivo, jogurty, sýry, těstoviny, brambory a luštěniny. Když jsem se nestihla navečeřet do půl šesté odpoledne, zůstávala jsem raději až do rána o hladu," popisuje Lenka několikaleté období, kdy neznala nic jiného než školu, domácí studium a zájem o zdravou výživu. Kamarádi a zábava se jí do programu už nevešli. Stala se nejlepší studentkou ze třídy a znala nazpaměť kalorické hodnoty většiny potravin v supermarketu. I když nebylo jejím záměrem zhubnout, vžila se do zdokonalování životosprávy natolik, že do dvou let nevážila ani třicet kilo.

"Nechtěla jsem nikdy dospět."

"Zpětně si uvědomuji, že jsem měla ze záplavy různorodých informací v časopisech naprosto zkreslenou představu o dietách, zdravé výživě a navíc jsem nechtěla dospět. Toužila jsem vypadat pořád na čtrnáct. Tohle přání se mi plnilo, když mi ubývala kila. K věčnému dětství se mi podařilo přimět i moje hormony. Poprvé mi totiž vyvolali menstruaci až uměle v nemocnici v šestnácti letech a do současnosti jsem ji přirozenou cestou nikdy nedostala. To byla daň za zdravou výživu," podotýká Lenka. Kvůli několika hospitalizacím v pražské VFN musela opakovat třetí ročník gymnázia. Své stavy, při nichž oplakávala každé sousto snědené navíc, prožívala velké stresy z učení a nerozuměla si s rodiči ani spolužáky, řešila antidepresivy. "Byla jsem v té době velice přecitlivělá a nebylo dne, kdy by mě něco nerozplakalo. Brečela jsem snad kvůli všemu," vzpomíná.

"Nikdo z rodiny slovo anorexie neznal."

"Svého otce, který často vařil a jídla dělal přesolená a moc kořeněná, jsem odmítáním stravy strašně štvala a často u stolu vznikl konflikt, z kterého mi nezbylo než s brekem utéct. Vlastně ani rodiče nevěděli, jak se ke mně mají chovat. Nikdo z nás do té doby slovo anorexie neslyšel." I když se jí podařilo přibrat deset kilo, psychicky se cítila hrozně. Léčila se u několika psychoterapeutů, ale pomohl jí až ten poslední. Získala k němu důvěru a po jedné z konzultací nastal zlom. Téměř ze dne na den se přestala bát jídla. Dokonce natolik, že si po maturitě vybrala bakalářské studium výživy člověka na brněnské lékařské fakultě.

"Stala se ze mě dietoložka"

"Neposlechla jsem odborníky, kteří mi radili, abych studovala cokoliv, jen ne výživu. Báli se, že bych jako bývalá anorektička mohla zase sklouznout do své nemoci. Na konci prvního ročníku mi ale navážili padesát kilogramů a já se navíc poprvé začala zajímat i o něco jiného než o učení a jídlo. Našla jsem si kamarády a konečně začala žít jako ostatní," vypráví nynější dietožka ze střešovické nemocnice v Praze a nutriční poradkyně občanského sdružení Anabell. Lenka se ve dvaadvaceti letech úplně uzdravila a navzdory gynekologickým problémům, které si nemocí vyvolala, se jí podařilo něco, po čem bývalé anorektičky často marně touží celý život. Otěhotněla. Ona a její přítel čekají svého prvního potomka v červnu. "Vůbec mě nenapadlo, že bych mohla čekat dítě. Myslela jsem, že selhala hormonální léčba. Teď jsem ráda, že tomu tak nebylo."