Autoři: René Flašar a Petra Ledvinková
Zatím neuveřejněno.

Zničující touha po vyhublém těle, přísné diety, hladovky, pak zvracení, naprostá ztráta smyslu pro realitu. Stále dokola. Jediné, co je žene kupředu, je neustálý boj s vlastním tělem o každý gram hmotnosti. Mentální anorexie a bulimie. Kolik se za těmito nemocemi ukrývá bolesti a beznaděje, poznala na vlastní kůži i paní Jana z Brna. Dokázala ale bludný kruh diet, přejídání se a zvracení rozetnout a uzdravila se. Je zakladatelkou občanského sdružení Anabell, které si dalo za úkol takto nemocným pomáhat.

"Mentální anorexie a bulimie patří do řady civilizačních chorob, souborně nazývaných poruchy příjmu potravy," vysvětluje Jana Sladká Ševčíková. "Takto nemocní se v první řadě vyznačují nekritickým postojem k vlastnímu tělu, touhou zhubnout za každou cenu, i za cenu ztráty zdraví. V poslední době se tyto poruchy velmi rozmohly. Je to způsobené současným kultem extrémní štíhlosti a neustálým propagováním nesmyslných a drastických diet."

Jana sama více jak deset let bulimií trpěla. Vše začalo smutnou událostí v jejím životě. "Pár dní před naší svatbou tragicky zemřel můj přítel," vypráví. "Díky prožitému psychickému šoku jsem hodně zhubla. Po nějaké době jsem začala opět normálně jíst a přibrala. Potkal mne kamarád a řekl mi, že jsem nějak oplácaná. Jediná věta stacila k tomu, aby se rozpoutal mnohaletý marný boj s vlastním tělem. Každá žena, trpící poruchou příjmu potravy určitě ví, o čem mluvím."

Jana postupně upadala do problému stále hlouběji. Držela diety, následně dostávala vlčí hlad a přejídala se. Pak zvracela a zneužívala projímadla. Vlastními silami i díky pomoci okolí ale nakonec dokázala nad problémem zvítězit. "Pochopila jsem, že být hubený za každou cenu je naprostý nesmysl. Trvalo mi to ale spoustu času. Každý člověk má geneticky danou určitou tělesnou hmotnost a měl by se jí řídit. Pokud bude rozumně jíst a přiměřeně se hýbat, udrží si ji. Nedržte diety, je to naprostý nesmysl!," vzkazuje všem.

Závislosti na dietách a hubnutí je velmi obtížné se vzdát. Jana to dobře ví, proto se rozhodla založit občanské sdružení Anabell, jehož cílem je anorektičkám a bulimičkám pomáhat na jejich cestě při boji s chorobou. "Opustila jsem perspektivní zaměstnání a začala se plně věnovat tomuto problému. Zatím jsme na počátku, ale věřím, že naše aktivity se budou úspěšně rozvíjet. Chceme pořádat semináře a setkání, začneme s pracovní terapií. Budeme se prezentovat na internetu i v tisku."

Jana se též pustila do psaní knihy, která popisuje její příběh a cestu k uzdravení. Nechce nic zjednodušovat a lakovat na růžovo. "Mentální anorexie a bulimie jsou velmi závažné choroby, k nimž se váže i dosti dalších psychických a tělesných obtíží. Jsou to nemoci mnohdy končící i smrtí." Přesto se nevzdává naděje. "Pokud je mezi čtenářkami dívka, trpící tímto problémem, ať sebere svou odvahu a obrátí se na mne. Společně se pokusíme postavit se nemoci čelem a najít řešení, jak nad ní zvítězit a nedovolit jí cele ovládnout život!"