Autor : PhDr. Jiřina Veselá, deník Rovnost
Vyšlo dne 9. 9. 2002
 
Jen štíhlé může být prý zdravé a krásné. Jenže boj s obezitou se změnil v propagaci extrémní hubenosti a má své stinné stránky: mentální anorexii a bulimii – poruchy příjmu potravy. Své o tom vědí jak dospívající dívky, které odmítají jídlo, tak mladé ženy, dosahující vysněné postavy neustálým kolotočem mezi vypleněnou ledničkou a záchodovou mísou.

O poruchách příjmu potravy a o tom, jak hledat cestu z bludného kruhu, jsme si povídali s Janou Sladkou-Ševčíkovou, zakladatelkou nově vznikajícího brněnského občanského sdružení.
 
Nejste lékař ani psycholog. Co vás přivedlo na myšlenku založit takové sdružení?

Vlastní zkušenost. Jako bulimička jsem prožila dvanáct let. A právě uvědomění si tohoto časového horizontu mne dovedlo k rozhodnutí s tím něco dělat. Největší problém těchto poruch totiž je, že se nedokážete přiznat ani svým nejbližším. Znám paní, která se s bulimií potýká bezmála čtyřicet let. K léčebné kůře stačí přitom podle odborníků tři až šest měsíců.

Jak jste onemocněla?

Bylo mi dvaadvacet, když mi nečekaně umřel hodně blízký člověk. Zhroutila jsem se a hodně zhubla. Když jsem pak začala normálně jíst, váha letěla nahoru. A pak mi kamarád řekl, že jsem tlustá … To vše se odehrálo během tří měsíců. Následovaly dva roky těch nejhorších bulimických záchvatů. Chodila jsem zvracet třikrát, čtyřikrát denně, a přesto nikdo nic nevěděl. Zvracení není vidět, stačilo zahladit stopy, uklidit a dokoupit snězené zásoby.

A těch dalších deset let?

Návrat k normálu jde nesmírně pomalu a je to dennodenní  boj. Recidivy obvykle vyvolají psychické problémy, stres v práci a podobně. Rok a půl trvalo, než jsem přesvědčila sama sebe, že dávat si do kávy dvě kostky cukru je úplně normální, že půl krajíčku chleba k večeři stačí možná malému dítěti, ale ne dospělé ženě. Poruchy příjmu potravy nejsou jen o jídle, souvisejí s psychikou, vztahy v rodině, možná mají genový základ. Je to jako s „vyléčenými“ alkoholiky. Člověk musí vědět, že k tomu inklinuje a že je vždycky lepší tomu předcházet.

Co konkrétně bude nabízet vaše sdružení?

Dopředu je nutné zdůraznit, že nebudeme nikoho podporovat v jeho potížích. Hodláme být spojovacím článkem hlavně pro ženy, které s nemocí bojují, ale nedokáží se svěřit ani doma, natož jít k lékaři. Vzájemnou podporou chceme docílit situace, kdy dívky bez traumatických prožitků budou moci otevřeně hovořit se stejně postiženými členkami sdružení. Kromě pravidelných schůzek počítáme s pořádáním přednášek věnovaných asertivitě, sexuálním potížím a partnerským vztahům. Budeme organizovat horkou linku, poradnu pro poruchy příjmu potravy a zřídíme také webové stránky. Cílem je založení specializované kliniky, jaké fungují třeba v Kanadě.