Uveřejnila MF dnes 27.4.2002, autorka Eva Bobůrková v článku "Vědci radí: Je zdravé jíst s rodinou".
Děkujeme za udělení souhlasu s přepisem na naše stránky.

Čas strávený při jídle v rodinném kruhu má podle španělských vědců blahodárný vliv na duševní zdraví mladých lidí. Mladí lidé, kteří jedí doma častěji, mají méně psychických problémů. V nedávném průzkumu, jehož výsledky uveřejnil Journal of Epidemiology and Community Health, došli madridští vědci k závěru: děti, které vyhledávají odbornou pomoc u psychologa či psychiatra, jídávají společně s rodinou v průměru méně než pětkrát týdně. Jejich zdravé protějšky zato obědvají nebo večeří se svými příbuznými za stejnou dobu alespoň šestkrát.

Společný stůl proti depresím

Společné stolování je jednotící rituál, který zlepšuje duševní zdraví mladých lidí, shodli se odborníci. Výsledky výzkumu vycházejí z odpovědí 259 mladých lidí žijících s rodiči. Z nich 82 připustilo, že již někdy vyhledalo ošetření kvůli úzkostným stavům a depresím. Mladíci a slečny, kteří se cítí duševně zdrávi, nejen častěji jedí s rodiči, ale také se daleko častěji účastní rodinných oslav, výletů a jiných akcí. Ačkoliv většina dotázaných uvádí, že se cítí svými rodiči milováni, ti, kteří mají duševní problémy, považují daleko častěji svoji rodinu za nefunkční. Jeden z pěti nemocných účastníků výzkumu se málokdy cítí spokojen s mírou podpory svých příbuzných ve srovnání se sedmi procenty nespokojených mezi zdravými dětmi.

Faktory, jako např. úroveň vzdělání rodičů, jejich postavení v zaměstnání a velikost rodiny, které mohly ovlivnit výsledky průzkumu, byly podle zveřejněné zprávy podobné v obou skupinách dětí - u těch zdravých i u těch, které mají psychické potíže. Obě skupiny se nelišily ani časem stráveným u televize.

Sílu, se kterou na mladé lidi působí rodinný rituál stolování, ovlivňuje podle pražského rodinného psychoterapeuta Martina Hajného i kultura té či oné země. Španělsko, kde výzkum probíhal, zrovna patří k zemím s tradičně pevnými rodinnými vazbami - a tak je pravděpodobné, že nefungující rodinné jídlo signalizuje narušené vztahy daleko výrazněji než v zemích s volnějším rodinným uspořádáním, jako je tomu třeba ve Skandinávii. Jak podotýká Martin Hajný, jsme odjakživa směsicí kultur, takže pro nás platí něco mezi.

Petr Macek z katedry psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně k tomu doplňuje svou zkušenost z mezinárodního srovnání adolescentů jedenácti evropských zemí: "Ukázalo se, že čeští dospívající jsou dost unikátní v tom, že u nich nenajdeme typickou dobu jídla, s výjimkou snídaně. Jídlu mladí lidé u nás věnují z celého dne asi tři čtvrtě hodiny, oběd nemá jasný čas, podobně se různí doba večeře. Z toho plyne, že u nás jídlo nejen že není spojeno s nějakou typickou dobou, ale už vůbec ne s rituálem, jaký je pořád ještě charakteristický třeba pro Francouze."

Jídlo spojené s rodinnou konverzací je tedy podle Petra Macka u nás spíše výjimkou - a tento fakt nijak nesouvisí ani se vzděláním rodičů. "Je to spíše kulturní fenomén než ukazatel špatného vztahu s rodiči. Podle dalších výsledků našeho výzkumu nemají čeští adolescenti se svými rodiči horší vztahy než jejich vrstevníci z jiných evropských zemí ani netrpí častěji duševními poruchami."

Rituál je ochota být spolu

I když výsledky španělského průzkumu na nás nelze vztáhnout se vším všudy, vyvolávají řadu úvah na téma společného stolování. Rodinné rituály, mezi nimiž je společné jídlo jistě nejtypičtější, hrají bezpochyby významnou roli a mohou být pro psychické zdraví členů rodiny velmi důležité.

"Jsou to okamžiky, kdy nejde o to, jak se kdo cítí, kdo se s kým chce pohádat, kdo s kým nemluví, ale o to, že se udělá, nač jsme zvyklí. Jídlo je v sedm a scházejí se u něho všichni - to je jistě stabilizující prvek, který všechny členy rodiny stmeluje. I když jsou pohádaní a jeden na druhého naštvaní, je snazší být uražený ve svém pokoji než u společné večeře. Tam mají spíš všichni tendenci se ´odurazit´, začít zase spolu komunikovat. V tomto smyslu má společné jídlo jako každý rituál určitě pozitivní vliv," vysvětluje Martin Hajný. Rodinný rituál, který se dodržuje, pak může být příznakem ochoty dohodnout se a mít něco společného, radovat se z něčeho a prožívat něco společně.

Nicméně takto ozdravně a blahodárně rituály fungují jen v takzvaně zdravých rodinách.

U večeře budeš včas, jinak...

Každý má na rodinné jídlo mnoho vzpomínek odmala. Nikam, dokud nedojíš! Jak to sedíš u jídla! Kde jsi byla? Večeře je v sedm!!! ... anebo naopak: Chceš jíst? Najdi si něco v lednici! Najez se, až přijdeš, ohřej si polévku. Chceš místo toho tatranku?

V každé rodině se projevuje spousta tradic, mýtů a "musů", nebo naopak extrémně liberálních postojů. Každý si je pak ze svého dětství přináší do vlastní rodiny. A buď je opakuje, nebo naopak přísahá, že tohle svým dětem dělat nebude! Existuje nepřeberné množství rodinných rituálů. Ale jedna společná rodinná večeře prozradí o vztazích mezi jejími členy mnohem víc než cokoliv jiného. Projeví se tu všechny nemoci, jimiž trpí organismus rodiny. Vážné duševní poruchy lidí i poruchy vztahů.

"Dnes už to asi není tak časté, ale mnozí třicátníci, čtyřicátníci to důvěrně znají: sníst oběd od mámy je symbolem toho, že ji má člověk rád. Odmítnout jídlo nebo se snažit určit svoji míru je vlastně znak nelásky. Rituál poznamenaný takovým vnucováním a vydíráním, které trvá odmalička a nepřestává ještě ani v patnácti, kdy se potomek chce vymanit, může být hotovým vězením," podotýká psychoterapeut Hajný. Není pochyb, že v takové rodině mohou být pravidelné návraty k rodinnému stolu psychicky dosti stresující.

Nebezpečný vzor

Psychicky nevyrovnaná matka, která má problémy se sebehodnocením nebo v partnerských vztazích, svým chováním při jídelním rituálu může u dospívající dcery dokonce nastartovat i mentální anorexii a jiné poruchy příjmu potravy. Ani tady nejde v první řadě o jídlo, ale o osobnosti u stolu. "Nadměrné jedení nebo naopak nejedení mívá všelijaké spouštěče a výhybky. A tak se může stát i to," poznamenává Martin Hajný, "že mladá dívka s vlastní predispozicí k této poruše začne být ve dvanácti stahována zrovna k tomuto pólu právě proto, že pozoruje u stolu svou matku, která uvaří pro rodinu guláš a sama si dá plátek citronu a kus sýra a po jídle se rychle běží zvážit. Dcery mají potřebu se s některými matčinými rysy identifikovat, od jiných se distancovat. A tak se třeba začne nevědomky ztotožňovat právě s tímto chováním. Na její nezralé psychice to může nadělat větší škody než na psychice oné matky, která je prostě jen trochu praštěná."

Jídlo a psychika jedno jsou

Patologické projevy při stolování nemají na svědomí pouze matky. Obsedantní dodržování pravidel, že všechno musí být, jak má, neměnný čas, uspořádání věcí a podobně - mohou stejně tak vyžadovat i otcové nebo třeba i prarodiče. V každém případě je pak taková ritualizovaná forma rodinného života spíš projevem nemoci než blahodárného působení na zdraví jejích členů. Byť je schéma vadné, nikdo nemá právo je porušit. Dokonce ani když je to praktičtější nebo je to vyvoláno situací. Jinak hrozí zuřivé či hysterické záchvaty nařizovatele.

Extrémní postoje, navenek trvající na tradici, pak mohou také být jen zoufalými pokusy zachovat, co dřív bylo, ale už dávno není. Mladý člověk samozřejmě velmi citlivě vnímá, že se u stolu hraje jen hra na fungující rodinu, že chuť sednout si a jíst spolu byla nahrazena přetvářkou, že v pozadí číhají trpké a nevyslovené věci, které jakoby neexistují. "Za této situace jíst moučník jakoby se nic nedělo, musí být psychicky velmi trýznivé," podotýká Martin Hajný.

Deformované rodinné rituály mohou u dospívajících stejně dobře nastartovat také nezdravé přejídání a budoucí problémy s obezitou. Emoce, jak známo, souvisejí s trávením a stresovaní stolovníci mají tendenci tlumit své pocity jídlem, jinými slovy se přejídat. Plný žaludek neumožňuje plně přemýšlet. Existuje i druhá poloha, asketická. Nemám chuť, nebudu jíst. V tomto sdělení mohou být obsaženy významné postoje nesouhlasu nebo může jít už o opravdové psychosomatické potíže. "Absolvovat každý den takovéto deptající rituály může skutečně mladého člověka přímo ohrozit na jeho duševním zdraví," soudí psychoterapeut Hajný.

Současná rodina se klíží

Rodinné rituály se proměňují v čase. Jak děti dospívají, je dokonce zdravé a přirozené je z rodinných povinností uvolňovat. Vracet se předčasně z výletu s kamarády jen kvůli nedělnímu obědu asi v určitém věku začne být směšné. Pro malé dítě je určitě důležitější pravidelný rytmus a to, že si nemusí samo vybírat jogurt z ledničky místo večeře, než u dospívajících. Ti naopak potřebují dostat svobodu - i od rodinného stolu. Ale současný trend spěje k rozrušování rituálů vůbec. Moderní rodina se rozpadá nebo při nejlepším nalézá jiné formy soužití. I když není možné zjednodušeně říci, že by se všechno vrátilo k dobrému, kdyby lidé zase jedli společně, co znamená pro rodinu obecně mizení rituálů?

"Určitě ubývá možností, kdy se setkat a mluvit spolu," je přesvědčen Martin Hajný, "lidé se sice potkají u televize, ale občasné poznámky frontálně usazených lidí je zcela něco jiného než diskuse z očí do očí." Rodiny se pak často setkávají jen, když už je potřeba projednat opravdu kritické záležitosti. Takto však spolu sdílejí jen to zlé. Zatímco takový společný dobrý oběd...