Na internetových stránkách Občanského sdružení Anabell je uvedeno motto: „Bulimie a anorexie jsou hodně hluboké propasti. S každou vrstevnicí, kterou vystoupáte směrem vzhůru, jste blíž novému životu.“ Toto vyvolalo úsměv na mých rtech. Vrátila jsem se ke svým několik let starým zápiskům, které mimochodem vyhodnocuji jako jednu z prospěšných dílčích činností při léčbě své poruchy, kde jsem si poznamenala podobné (proto ten úsměv): „Stojíte v bludišti. Nevíte kde přesně, netušíte, jak jste se tam ocitli. Často přemýšlíte, proč máte, krom nějaké povinnosti, někam jít. Vnímáte pouze to, že bludiště leží v kopci a vy se někdy musíte držet veškerou svou silou, abyste nespadli níž, než jste. Je to o jednom špatném kroku, myšlence a letíte zpět. Tedy, když už zjistíte, že chcete jít ven, musíte nejen najít tu správnou cestu, ale musíte se i snažit udržet si dostatek sil, abyste vylezli. Někdy se nejde vyčerpáním z toho všeho ani pořádně nadechnout…je to tak těžké! A někdy už nemůžete a tam dole je blíž než nejasné obrysy na výstupu před vámi. Jste tam sám.“

Mnohé jsem zapomněla, někdy s nadsázkou říkám, že jsem si zážitky a vědomosti „vyzvracela z hlavy“. Ale při snaze vzpomenout si na pocity, na vše, co proběhlo vevnitř, netápu, ba naopak. Snad proto, že oněch několik let reálné nemoci a pak uzdravování se bylo skutečně silnou situací, jakýmsi přerodem s mnoha změnami.

Jen při snaze o rámcový popis všeho, co nemoci předcházelo, od propuknutí a průběhu poruchy, přes přijmutí faktu, že jsem nemocná, odhodlání k léčbě a boj o uzdravení se, by nestačil určený rozsah seminární práce, který jsem již tak překročila. Nicméně o pár postřehů se přesto pokusím.

Zpětně nahlíženo, život do „doby před“, tzn. než se objevily výraznější abnormality v mém chování a jednání, mohu popsat jako život dívky do šestnácti let, který byl více než uspokojivý. Jako výborná studentka, vzorná dcera, otevřená a komunikativní osoba, oblíbená u chlapců a již trochu méně oblíbená u kamarádek, zodpovědná, aktivní a pohledná jsem v prostředí, ve kterém jsem se pohybovala, vždy fungovala na jedničku. Možná by se dalo toto údobí popsat lehce vzletně jako život jakési místní celebrity.

K takovémuto „úspěchu“ jsem si pomohla také dílčím způsobem ve svých necelých deseti letech, kdy jsem se stala členkou místního tanečního sboru a tímto pak jaksi viditelnější. A tato skutečnost se snad stala také jedním ze spouštěcích prvků nemoci. Genetikou a životním stylem, vesměs určeným zkušeností z rodinného soužití, jsem nebyla na rozdíl od jednoho ze svých bratrů ideálním tělem pro tanec. To jsem si s příchodem adolescence a všemi změnami, které v těle i mysli mladé dívky proběhnou, uvědomovala často a častěji. Měla jsem náběh na větší prsa a zaoblené boky. (Mimochodem můj bratr s učebnicovým tělem tanečníka, pohybovým rozsahem, rytmem, vnímavostí atd. se tanečníkem nikdy nestal. Nechtěl.)

Řekla bych, že tento na světlo pronikající nedostatek, někdy komentovaný tanečním mistrem nebo rodinou, jsem nezvládla vstřebat. „Na světlo pronikající“ znamená v mé mysli rostoucí kritika sebe sama. Dále pak šlo o špatné vyhodnocování slov a pohledů či poznámek mého okolí, např. „Ty na večer ještě jíš?“ apod. Vše dohromady mě dostávalo do stavu úzkosti, o který jsem se nedokázala s nikým podělit. Pokud jsem se pokusila, odpověď byla nejen nedostačující, ale naopak i zraňující. Jako by u mne nikdo neočekával nic jiného než úspěch, pohodu a radost.

V předchozím textu jsem uvedla, že do svých šestnácti let jsem žila více než dobře. Ano, toto je jedna stránka mince, ta, jež byla mému okolí čitelná. Nicméně řekněme, že od mých dvanácti let jsem již prožívala úzkost ze své nedokonalosti. Tzn. již v té době jsem se začala trápit, avšak po další čtyři roky to nikdo nezaznamenal. Za prvé z toho důvodu, že jsem nic neběžného neprováděla. Sice se průběh mého dětství nějak pošramotil a snad jsem nestačila dožít psychický vývoj a emoce, který s tímto úsekem života člověka souvisí. Začala jsem totiž velmi myslet na jídlo a vynakládat energii na udržení štíhlosti, vč. úpravy a kontroly příjmu potravy. Nicméně bylo to zřejmě málo pro to, abych si všimla já nebo mé okolí, že je něco špatně. Za druhé jsem ještě měla dostatek sil, abych vše zvládla. Dokonce mi mé rádoby úspěchy v kontrole jídla a vzhledu přinášely dobrou náladu a sílu. Rovněž jsem si v té době neuvědomovala absenci funkčního rodinného zázemí, které jsem později nedokázala nalézat.

Vedle uvedených prvních chyb v přílišném zaměření se na postavu a jídlo do mého života vstoupila ještě jedna skutečnost – lež. Myslím si, že ze situace, ve které jsem byla osamocená se silnými a neventilovanými emocemi, s úzkostí a obavami a bez opory, jsem jednoduše vyšla tak, že jsem začala lhát sobě i ostatním.

Dny, ve kterých jsem snědla jeden nebo dva dalamánky a jedno ovoce nebo jednu sladkou tyčinku, a které jsem prožila tak, že jsem ráno odešla z domu do školy, abych se odpoledne přesunula na tři hodiny tance a večer vrátila domů, kde jsem se do půlnoci učila, se sčítaly a dosedala na mne únava. Sbírající se negace v přístupu sama k sobě spolu s vyčerpáním z nedostatku jídla a přílišného tělesného pohybu v pracovních dnech a o víkendech mě stále více braly. Asi bylo jen otázkou času a příslušného okamžiku, kdy se najím více než „je“ přípustné. Nepamatuji si tu chvíli přesně. Důležitější je to, že bohužel extrém vystřídal extrém. I když se jednalo o běžnou porci jídla přiměřenou mému věku, pohlaví, výdeji energie ad., pro mne to byla porce neunesitelná.

Tato opakující se nadměrná konzumace jídla ve mně pocit prohry vygradovala. Fyzická nevolnost mne pak dovedla na toaletu. Prst v krku byl jen, myslím si, nápadem smýšlejícího člověka. A tímto aktem se PPP v mém případě přelomila do další fáze, která už nebyla tichým a skrytým krokem v mé zčásti ještě okolnímu světu otevřené mysli. Porucha protkala můj život až do té míry, že se tím životem stávala a ostatní přestávalo „být vidět“. Přejídání se s následným pročišťováním se od jedné epizody denně posunulo do stádia až tří záchvatů za den. Zpočátku tedy byl můj příjem pro mne velkého množství jídla kompenzován zvracením, velkou tělesnou aktivitou a následným půstem. Později jsem zvracela a přespříliš cvičila. Pak jsem už jen jedla a zvracela doma po nocích, ve škole, na diskotékách, prostě všude. Pouze na tanečních hodinách, pokud jsem ještě na ně chodila, ne.

Zvracení neúčinkuje a dle mých zkušeností se také velmi odrazí na vzhledu člověka. Vzrůst váhy je spojen s důsledky zvracení, jako je napuchlý obličej, odřené klouby na prstech rukou, špatná funkce metabolismu, zimomřivost, menstruační porucha aj. A v takovémto stavu jsem prošla 3. až 5. ročníkem střední školy, kam jsem v posledních dvou zmíněných letech chodila zřídka. Zůstávala jsem doma skryta za nějakou lež, přejídala se a zvracela, příp. se toulala někde městem a jedla. Studium jsem dokončila jen proto, že jsem si v jeho počátcích vytvořila punc výborné studentky a rovněž se mi podařilo se zmobilizovat na jednorázové stěžejní zkoušky vč. maturitní a zvládnout je. Mimochodem tím se paradoxně rozšiřovalo ostří nůžek, kdy já propadala čím dál tím níž ve svém světě, zatímco okolí mě stále vnímalo jako tu, co je v pohodě, i když se s ní v poslední době něco asi děje.

Hnána situací, která byla jedna velká lež a zároveň s nevědomým znejistěním, které nyní považuji za první signál snahy svůj stav změnit, jsem se po ukončení studia bez velkého rozmýšlení rozhodla odjet z rodného místa a žít přibližně o necelých 400 km jinde. Rodičům jsem nedala mnoho prostoru mé rozhodnutí ovlivnit. Snad se dá říci, že jsem utekla. To přesvědčení, které jsem až časem dokázala pojmenovat, by se dalo říci takto: Musím odejít, abych se k vám mohla někdy vrátit.

Léta v hlavním městě a Čechách mi skutečně pomohla. Avšak toto nemohu v prezentovaném příběhu říci ještě předtím, než lehce nastíním první dva velmi krušné roky. V nich jsem se nějakým zázrakem dokázala naučit postarat sama o sebe při nesčetném stěhování se, hledáním práce a navazováním potřebných kontaktů. Možná právě toto lehce zbrzdilo můj následný pád. Má nemoc nabrala na intenzitě. Zvracela jsem asi pětkrát denně, začala jsem spotřebovávat balení projímadel a okusila jsem alkohol. Také jsem se stala zdárnou kuřačkou. Asi až nyní v textu jsem měla použít, že extrém vystřídal extrém. Ze sportovkyně tělem i duší se stal opak. Má sebeúcta už neměla kam klesnout, protože nebyla. Ocitla jsem se v prostoru, kde jsem byla skutečně jen já a jídlo a jediné co bylo potřeba, byla nutnost udržet veškerou lež před okolím.

Určitě to byl lidský kontakt a zájem, který po těchto dvou letech přišel  a zvedl mě pomalu nedýchající ze země. Důsledky bulimie již byly viditelné, hrozilo mi, že ztratím zaměstnání. Uvnitř jsem byla troska.

Zájem mé kamarádky, vyslovení se o mé nemoci před cizím člověkem a starost budoucího partnera. To vše v podobě postupně probíhajících dílčích událostí pomohlo. Těmi událostmi myslím možnost sedět s kamarádkou na louce a říct jí, že už nemohu, výlet připravený mým partnerem a pár setkání s velmi příjemným a neformálním psychologem. Ve všech těchto událostech jsem se vyloženě neaktivně vezla. A všechny tyto prožitky zesilovaly průnik hřejivého paprsku světla do mé černé, suché a tolika bolestmi naplněné samoty. Tito lidé zmíněnými činy ukázali něco jiné, než to jediné a zároveň vše špatné ve mně. Před mé srdce a oči postavili pozitiva, která jsem ze sebe vytlačila. A právě další tři roky, jež jsem takto prožila, byly snad ty nejtěžší. Každý den, hodinu, jsem musela bojovat, někdy to bylo k neudýchání. Emocionální hlad, který jsem si přinesla z dětství, absolutní dezorientace v lidských vztazích, totálně narušený přístup k sobě samotné, absence znalosti sama sebe, svých možností, schopností, přání a chutí, toto vše bylo potřeba zvládnout v každé chvíli. V okamžicích, kdy silně a stále nejvíce dorážela minulost a negace, nestabilně a křehce probíhala přítomnost a budoucnost – tu jsem ani nepobrala.

Velkou oporou mě také byl zmíněný doktor v zařízení zvaném Riaps, nyní tuším tento pán působí v Dejvickém psychiatrickém centru. Myslím si, že mé strádání a slabost přečetl velmi dobře. Svou službu, kterou mi nabídl na pouhých asi deseti setkáních, roztáhl do dlouhého časového období. Chodila jsem, když jsem potřebovala povídat. On mi vytvořil jeden ze zásadních mostů k přesunu k lepšímu stavu. Sezení vypadala tak, že jsem v příjemném prostředí (vždy někde v místnosti ležely jeho housle) dostala po příchodu nabídku čaje, někdy svítila svíčka. Dal mi prostor k tomu, abych povídala a kladením otázek jen lehce korigoval či upozorňoval na některá místa, jako např. potřebu existence určitých limitů v životě člověka. Nikdy jsem nemluvila o bulimii, co vše dělám a provádím. Mluvila jsem převážně o své rodině a dále pak o své funkčnosti v rámci společnosti a vztahu s partnerem. Spolu s ním jsem nacházela sebe samu.

V době uzdravování se jsem musela mnohé učinit, po celou dobu jsem se musela snažit být aktivní a bojovat se všudypřítomným strachem. Bylo nutné postavit sebe samu nově, se snahou nepokřivit nic přirozeného. Musela jsem změnit návyky a postoje. Musela jsem se naučit žít s tím, že jsem s nejednou chybou a že starosti jsou od toho, aby se řešily a k životu patří. Učila jsem se, že jedno pochybení třeba i znamená konec, zároveň však i začátek a proč nezkusit šanci využít.

Zjistila jsem, že jsem sice na světě sama, sama za sebe, ale že si zasloužím lásku a péči jiných tak, jako jsem i schopná toto poskytovat. Krok za krokem jsem si dovolila pustit si někoho k tělu a ukázat mnoho z toho, kým jsem. (Zmíněný partnerský vztah tuto situaci neunesl, ale myslím si, že se nedá ani říct, že byl jeho obětí. Panuje vzájemná dohoda, že byl přínosem pro obě strany).

Poznala jsem sebe samu lépe. Mám právo k vlastnímu názoru, který mohu prezentovat ve společnosti. Zmírnila jsem svůj strach.

Objevila jsem jídlo jako základní životní potřebu a radost.

Po sedmi odtančených letech jsem se, o deset kilo těžší než v době aktivního tancování, postavila na taneční parket v rámci jednoho odpoledního kurzu pro ženy a prvně v životě jsem tančila srdcem.

Definovala jsem některé své schopnosti a možnosti, radosti a svá přání.

Je asi zřejmé, že má opatrnost se popřít nedá, a proto i zde nyní zmíním vedle těch pozitiv něco jiného. Již několik let se vzdaluji od bytí bulimičkou a je to proud, který se různě mění, vyvíjí, tak jako vše jiné. Pokud bych nyní chtěla popsat svou situaci z určitého pohledu, řekla bych, že se vnímám jako zdravá žena se zdravou opatrností.

Jedním z výsledků veškeré vykonané práce, za který jsem velmi ráda,  je odpuštění sobě samotné ve vztahu k rodině a také členům rodiny. Tím cenným je poznání vlastní svobody a radosti a pak také jisté schopnosti vnímat a chápat, kterou mi má nemoc zanechala.

Dle mého názoru jsou PPP poruchami, které vyžadují velmi velké úsilí nemocných a všech zainteresovaných, vč. odborné pomoci. Srovnání se závislostmi, jako alkoholismus ad., vnímám v základní rovině jako správné, což jen podtrhuje náročnost léčby nemocných.

V závěru bych chtěla ještě přidat pár slov k prožívání radosti jako takové. V dětském věku a věku dospívající dívky jsem měla mylnou radost ze své dokonalosti, místo toho, abych chvíle štěstí prožívala v objetí rodičů a  při rodinné pohodě. Měla jsem prožívat radost při rodinných výletech a u vánočního stromku a neměla jsem se trápit starostí o rodinnou pohodu a své bratry. Toto mělo zůstat na bedrech mých rodičů. Měla jsem si více užívat lidského kontaktu.

V závěru bych proto podtrhla, že dětem a dospívajícím patří podpora, cit a naslouchání.