Nemůžu přesně říct, kdy jsem začala mít problémy s PPP. Asi tak někdy v patnácti jsem si uvědomila, že na tom, jak mi každý říká, že mám pěkný zadek a že jsem moc „pěkná“ holka, něco bude. Najednou mě to začalo štvát. Se svými 44 kily (165 cm) jsem si připadala taková nafouklá, tlustá. Stále jsem se kontrolovala v zrcadle, porovnávala s ostatními. Na dovolené s rodiči jsem naprosto odmítala jíst v pravidelných intervalech s rodinou, ale naopak se pokoušela držet hladovku a večer a ráno podnikala útoky na lednici. Nezvracela jsem a kila nešla dolů. Naopak. V průběhu tří let se moje váha vyšplhala na 51. Měla jsem stálého přítele od patnácti a bylo mi to tak nějak nejdřív jedno. Pak jsem nějak zhubla (jedla jsem jen ovoce a jen občas něco „normálního“ – prostě žádná pravidelná strava). Všichni říkali, že jsem nějaká hubená, ale já chtěla víc. Dvě kila šla dolů a půjdou i další !!!! Pak přišly taneční (mamka mi řekla, že ostatní rodiče se jí ptali, zda nejsem nemocná…) Byla jsem pobledlá, ale pořád ne tak hubená, jak bych chtěla. Snažila jsem se zůstat pouze u ovoce, ale to prostě nešlo. Po příchodu ze školy jsem měla hlad, nudila jsem se, spousta volného času a co s ním? Tak jsem se najedla. Kultura stolování veškerá žádná. Půl bochníku chleba, tvrdý sýr a nějaký salám. Nějakou dobu to šlo, ale následující den ? Nafouklé břicho, zadek byl najednou větší…. To ne !!! Všechno pěkně ven. To bylo před maturitou a já začala zvracet. Ne pravidelně, tak čtyřikrát do týdne. Přečetla jsem téměř všechny dostupné brožurky o anorexii a bulimii a byla pyšná na to, že mám ony popsané příznaky. Ve škole to začalo být nápadné – není divu – jedla jsem maximálně jablka a pak už vůbec nic. Představa, že mě někdo uvidí jíst, byla nesnesitelná !!! Já přece jídlo ke svému životu nepotřebuju !!! Já jsem výjimečná !!! Jenže zvracením se nevyndá všechno, pořád to nafouklé břicho… Zkusila jsem projímadlo. Zpočátku mi stačil jeden prášek. Ale tělo si rychle zvyká a teď potřebuju čtyři !!! Po maturitě jsem shodila na 42 a tu váhu si pořád držím … Spíš se ji snažím snížit.

Jsem malá (teď mám „jen“ 169 cm a to je na modelku – můj sen – málo). Účastnila jsem se i volby Miss Praha, ale nevyhrála jsem – jsem malá, vyhodili mě ze čtyř agentur. Dost. Nejsem sice vysoká, ale budu aspoň hubená ! Je mi krásně, když mám hlad a ploché břicho… Teď piju maximálně kafe (a to hodně – tak pět až sedm denně), hodně sladím a mám bulimické záchvaty. Ty už ale ovládám !!! Dřív to bylo horší. Teď to vyřeší to kafe. Ale po kafi je břicho nafouklé taky. No, co. Vyřeší to čtyři prášky a ráno po hodinových křečích je opět vše v pořádku. Je mi stále zima, padají mi vlasy, nehty mám naštěstí umělé, nic mě nebaví a celý den myslím jen na jídlo. Večer, abych zahnala hlad, si představuju jídlo, jaké mi vařila mamka… Občas se mi klepou ruce, mám nízký tlak a motá se mi hlava. Někdy jsem zase moc hyperaktivní, nesnáším čekání a pořád něco musím dělat.

Ani sama nevím, zda se někdy vyléčím. Ale ráda bych. Nemůžu takhle přece pokračovat do nekonečna…