Je mi 21 let a v únoru mi naskočí za tu dvojku další dvojka, čili opět o rok starší…

Ale žádný děs a zoufalství, i když jsem momentálně bez přítele. Pořád mám spoustu kamarádů a kamarádek, se kterými se ráda setkávám. Docela mi to teď vyhovuje, když jsem sama, protože nacházím sama sebe a učím se být konečně taky sama sebou, což mi před nějakým rokem či dva ještě nešlo…

Teď si vzpomínám, je to sedm let zpátky, když to začalo – diety, touha po hubenosti, dokonalosti, perfektnosti, já se chci o sebe postarat sama, vždyť už jsem velká holka ! „maminko a tatínku a všichni kolem…“ Znají to snad všichni, otevřu časopis, vidím hubenou modelku a chci být jako ona, a nejen to - ještě lepší…

Tak to bylo podobně i u mě, hodně mě ovlivnily časopisy, média, reklama. Všude na nás apelují, že tlusťoši jsou neschopní a ti štíhlí jsou úžasní a úspěšní… V té době jsem měla zkreslenou představu o své postavě, chtěla jsem být hubenější a hubenější, nejedla jsem, měla jsem křeče z hladu v žaludku, bylo mi špatně a byla jsem zesláblá, unavená a taky protivná z toho, jak jsem pořád myslela jen a jen na jídlo.

Našla jsem si přítele (byl to fotbalista) a z touhy po tom, že chci vypadat vedle něj dobře, jsem začala cvičit a upravila si jídelníček. Po určitém čase mi to ale nestačilo a chtěla jsem ještě víc a víc. Začala jsem míň jíst, třeba jen dvakrát denně, a cvičila asi přes hodinku někdy dvě… Byla jsem samotářská a dívala jsem se jen na to, jak vypadám. Stalo se mi to drogou, bývala jsem vyčerpaná a protivná, zaměřila jsem se jen sama na sebe, chtěla jsem být dokonalá – ve všem, v učení, sportu, umět dobře vařit, postarat se sama o sebe, chtěla jsem stíhat prostě všechno…

Začal neuvěřitelný kolotoč, který vypadal asi takto:  Váha – stres – hlad – trápení – cvičení – deprese … a tak to šlo pořád dokola, až jsem kolikrát nevěděla kudy kam. Pak jsem už nedokázala nejíst, chtěla jsem se taky pořádně najíst, ale už jsem nevěděla, kde je ta hranice normálnosti ! Takže jsem dokázala sníst neuvěřitelné množství jídla a pak ho jít vyzvracet, u záchodu jsem strávila hodně času, měla jsem výčitky a hrozný strach z toho, že přiberu, že budu tlustá a nedokonalá a že mě nikdo nebude mít rád. Vždy jsem se sesypala a brečela jsem jako malá holka, bylo mi zle a potřebovala jsem pomoc, jen jsem nevěděla, kde ji mám hledat. Kolikrát jsem se chtěla v tu chvíli stulit k mamince, aby mě pohladila a ukonejšila a říkala jak bude fajn…

Vždy jsem chodila zvracet, když nikdo nebyl doma, byla jsem doma jen JÁ a JÍDLO.

Nebo to taky bylo v noci, nechtěla jsem totiž, aby na to někdo přišel, doma by z toho bylo pozdvižení, a to jsem nechtěla. Chtěla jsem se z toho nějak dostat, ale nevěděla jak, do léčebny jsem nechtěla, za žádnou cenu… Byla jsem tvrdohlavá, ale věděla jsem, že takhle dál žít nemůžu a že ani nechci, to prostě nejde…. Celý život se honit za vidinou štíhlosti, ale proč ??? Loni jsem si sáhla dost na dno, byla jsem vyčerpaná, nevyspalá, ale pomohl mi jeden člověk, kterému jsem teď hodně vděčná. Byl to můj další přítel, naučil mě hodně věcí. Maturovali jsme spolu a pak jsem hodně jezdili na kole, pracovali v Praze. Sice jsme se rozešli, ale jsem ráda, že jsem ho poznala. Teď jsem už rok v Praze, kde se učím žít sama se sebou a starat se sama o sebe, vyhovuje mi to. Učím se taky žít s jídlem. Jde to, i když jsem přibrala, ale nechci se zpátky vrátit do toho pekla, co jsem prožila loni a před tím těch dalších šest let… nestojí to za to… Lidé se musí naučit se brát takoví jací jsou a ne se soudit podle váhy.