Nevím, jak bych vůbec měla začít. Těžko se o tom píše, ještě hůře mluví...

Procházím si anorexií už osmým rokem. Je to dřina dělat, že se nic neděje, snášet únavu, zimu... a nejhorší jsou snad ty deprese.
Zdravotní stav mám tak moc špatný, že sama nevím, kdy nebo kde zkolabuju.
Mrzí mě, že lidi, které mám tak moc ráda, trápím. A že trápím i sebe.
Tak bych to byla všechno ráda vrátila zpátky.
Zase bych chtěla být tou veselou holkou, která nikdy nezkazí žádnou legraci, tou, která má ráda život a užívá si ho.
Ale to (bohužel) nejde (alespoň prozatím).

Ale nevzdávám se. Bojuji. Mnohdy mě to ale stojí spoustu sil, zvednout se a zase upadnout. Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mě podrží, i když i pro ně je to velice těžké. Za mnohé vděčím své psycholožce, díky které začínám mít pocit, že mám právo na šťastný život a na to, aby mě lidi měli rádi. Že mám právo se najíst.

I když to jde všechno milimetrovými kroky, doufám, že to zvládnu (a to dřív, než bude úplně pozdě).