Bojuji s bulimií už od svých 16 let, kdy to všechno začalo. Se svou postavou jsem se v podstatě začínala trápit už ve 14, kdy jsem si stála za přesvědčením, že jsem tlustá. Kdekdo mě pořád srovnával s mojí matkou, která ve svých 38 letech bodovala svou udržovanou postavou, a já byla ta bublina.

Měřila jsem asi 160cm a vážila 54 kg.Tehdy o prázdninách začaly mé první pokusné diety, ani nebudu vypočítávat, kolik jsem jich prošla a jaký měly efekt, protože jak je známo, takové rychlovky "od zítřka držím dietu" stejně nefungují. V 16 letech jsem se šíleně zamilovala a nalezla svoji první lásku, Petra. Vstřícný, sdílný, přátelský, ale taky zcela upřímný kritik se mnou opravdu zamával. Hlavně s mým (už tehdy ne příliš vysokým) sebevědomím. "Proč s tebou vlastně chodím, když se mi vůbec nelíbíš? Tolik pěkných holek po mně kouká a já si vyberu zrovna tebe. Myslím, že jednou budeš tlustá, máš silné nohy a velký zadek. Kluci se mě ptali, co to mám za prdelatou holku. Ale mně to nevadí, já jsem jiný než oni, mně se celkem líbíš a kdyby sis změnila účes a oblíkání a .... klidně bych ti zaplatil proměnu." To jsem ještě v životě od nikoho neslyšela a on si ani nedokázal představit, co se mnou každé jeho slůvko dělá, co slovo - to obrovská rána a smutek. Nenávist k němu, ale pak hlavně k sobě. Má pravdu, jsem tlustá, vždyť to sama o sobě tvrdím, tak co? Proč to jen nedokážu přiznat a pořád před sebou někam utíkám?

Cítím se provinile, když se na mě dívá ve spodním prádle a ještě provinileji, když mám chuť na něco dobrého, nebo mám hlad. To by zas bylo: " No vidíš a pak se div, že nejsi hubená, když to všechno sníš! Když nesportuješ, tak aspoň tolik jíst bys neměla!" Teď to vypadá, že jsme spolu nic jiného neřešili, ale to tak není, zažili jsme i úžasné časy, ale já připomínám zárodky mé bulimie. Po prázdninách milý Petr odjel na vojnu a jedna z posledních vět, co jsem mu řekla, zněla: "Však uvidíš až se uvidíme za 3 měsíce, tak budu hubená, však se neboj!" Vzápětí odpověď: " Nebo mě tu bude čekat taky pěkná koule!" Opět nelítostná rána, přímo do srdce, a zároveň ten největší hnací motor ... "já ti dám koule, však uvidíš, ZAČÍNÁM HUBNOUT!!!!"

A stalo se, vrhla jsem se do obrovské změny všech svých návyků a zlozvyků a začala aktivně sportovat. A co se stalo? Ze svých 55 kg v září se v prosinci vyklubalo 50 a to už všichni kolem šíleli, v březnu pak 43 kg. To už téměř všichni brečeli. Mé porce byly čím dál provizornější a pokud se nikdo nedíval, tak jsem jídlo tajně vyhazovala a dělala, že žvýkám ... vše plánovaně. Jediné, co se mi honilo hlavou, bylo jak zase uniknout jídlu, kolik kalorií jsem dnes snědla a kolik při čem spálím. Stala jsem se závislou na sportu a milý Péťa se začínal pořádně děsit. Nikdy mi ale nic povzbuzujícího neřekl, nechtěla jsem slyšet: "už neblbni, vždyť se mi líbíš taková, jaká teď jsi, teď jsi úplně akorát na svou výšku." Já toužila slyšet: "jsi pro mě ta nejkrásnější, ale jsi moc hubená, měla bys přibrat!"

Bylo mi 17 let. Celá rodina za všechno obviňovala mamku, že mě přehlíží a nevidí, co se se mnou děje. Nastal tvrdý domácí režim. Seděli u mě a čekali, dokud vše nevylížu do posledního drobečku, jinak nepůjdu ven! Dvojitá večeře nebo nebude diskotéka! Pořádný oběd, jinak žádný bazén atd.

Bylo to k zbláznění, jídlo jsem pořád vyhazovala, bylo to jak adrenalinový sport. Máma se otočila, a půl kuřete se najednou octlo ve speciální kapsičce, kterou jsem si ušila pro tyto účely, byla schovaná pod teplákama na doma, takže vše v klidu, dokud se sedělo. Horší byly víkendy, doma celá rodina. Naštěstí jsem si prosadila malé porce, z důvodu dobré a sladké snídaně. Jednoho dne se mě zmocnil studený pot a obrovský záchvat hladu, dokonce jsem si přidala oběd!!!!A nic nevyhodila. To mi však nestačilo. Venku jsem si koupila několik celozrnných rohlíků a pořád to nebylo ono.

A tak to v podstatě začalo, až na to, že první rok jsem nezvracela a dost přibrala, opět na 54 kg. Bylo to nejhorší období mého života. Cítila jsem hnus a odpor k sobě a svému tělu, pořád tu však byl Petr. Byl pořád se mnou, ale neměl ani tušení o tom, co prožívám a jak se cítím. Připadala jsem si jak schizofrenik. Začala jsem sportovat, už ne tolik intenzivně a zhubla jsem opět na váhu 52 kg. Konečně jsem byla spokojená. V létě jsem dosáhla 49, ale to už zase celá rodina byla v pohotovosti. Tehdy jsem začala zvracet. Ten pocit byl fantastický, nešla jsem do školy, byla doma a pořádně se nacpala různými dobrotami, nejčastěji pečivo a sladkosti. Pak jsem zvracela. Tak to v podstatě pokračovalo dál, někdy jsem byla na WC i 10 krát denně, jindy jen jednou, někdy třeba celý týden vůbec ne.

Zůstalo mi to doteď, zjistila jsem, že pokaždé si říkám - to je naposled. NAPOSLEDY!!!
Ale pořád nic, žádná změna...