Je krásný jarní den plný letního slunce a po zaprášené polní cestě plné ostrých kamenů a výmolů jde dívka. Je bosá, prach a špína se jí při sebemenším kroku lepí na kamením rozřezaná chodidla. Přesto jde dál. Každým následujícím krokem jí ubývá sil a má pocit, že jednou provždy padne a už nikdy nevstane.

Cestou potkává spoustu lidí, usmívá se na ně a skrývá svoje zraněné nohy.

Cestu lemují obrovské propasti. Ty vidí jako jedinou záchranu na své beznadějné cestě, která nemá žádný cíl ani smysl. Stačí jen skočit a všechna trápení jsou pryč. Je na dně svých sil a odbočí z cesty. Stojí před hlubokou proláklinou páchnoucí smrtí. Velká bolest však tento dech smrti překrývá. Jeden jediný malinkatý krůček a je po všem.

Najednou se však objeví člověk. Ona ho zná a očekává, že ji vysvobodí ze všeho utrpení. Ten člověk k ní velmi hezky promlouvá a pak jí daruje svoje boty. Je zaskočena. Jeho ušlechtilé gesto a záměr nechápe. Naopak si připadá ještě víc ztracená, chce se jí plakat a má na toho člověka ve své bídě ještě zlost. Vždyť čekala, že ji zachrání a on jí místo toho dá jen dvě obyčejné boty! Dívka to považuje za ohromné zklamání ve svém očekávání. Znovu se uchýlí k ještě ošklivějšímu činu. Tomu nevinnému člověku sama ve své zaslepenosti vytýká, že ji zklamal, a že u něj nenašla oporu, kterou hledala.

Přes to všechno, s pocitem velké beznaděje, nevědomky obuje darované boty a pokračuje dál v cestě. Znovu a znovu naráží na obrovská skaliska a tmavé propasti. Je pro ni tak těžké po tolikáté se zvednout a překonat je. Ale někde v hloubi srdce cítí, že se něco změnilo. Nerozumí této změně. Cestou sedne na jeden z kamenů, aby si odpočinula a přemýšlí. Zpočátku nic nechápe. Pak její pohled sklouzne dolů a zastaví se u těch dvou špinavých bot. Po celou tu dobu si neuvědomovala, že tyto dvě, zprvu tak zbytečné věci, chrání její zničené nohy a pomáhají jí pohodlněji kráčet dál hrbolatou cestou.

Najednou jí vše dochází. A ve své mysli poznává neskutečně velký význam gesta, který pro ni ten člověk udělal. Uvědomuje si, že tenhle člověk pro ni udělal tu největší věc, kterou člověk udělat může - zachránil ji před propastí smrti, zachránil ji život. Daroval ji přece svoje boty -svoji oporu.

Dívce je velmi úzko. Jak mohla tohohle člověka tak ranit. Neustále si vybavuje slova, která mu bez výčitek řekla, a kterými tak ublížila. Ještě jednou se podívá na boty, opráší je a znovu se vydává na cestu. Tentokrát je to cesta jiná. Cesta, která zná cíl a smysl. Ví, že znovu bude potkávat ty hromady kamení a hluboké propasti. Ale ten člověk ji naučil, že za každou cenu musí jít dál a bojovat, protože je tak velmi jednoduché všechno vzdát.

A tak dívka jde dál. Je to pro ni pořád nesmírně těžké a každou chvíli se jí do cesty staví velké množství překážek, ale ona bojuje. Kvůli sobě. Kvůli tomu člověku.

Při své cestě si slíbí: I kdyby se stalo cokoliv na mé životní cestě, budu se vždycky snažit nevzdávat se a bojovat. Bude to v mojí duši alespoň nepatrná odplata tomu vzácnému člověku, kterému vděčím za nesmírně mnoho.