...objevila jsem tyhle stránky až dneska a jsem šokovaná, jak moc nás všechny tato nemoc ovládá. Je mi 24 let a s anorexií bojuji od svých 19ti let. Teprve dnes snad mohu říct, že jsem ji přeprala. I když nikdy neříkej nikdy. Vím, že někde v podvědomí pořád číhá a čeká na svou příležitost. Pak už stačí málo (těžká deprese, rozchod, smrt někoho blízkého) a strašně ráda se vrací. Z počátku jsem si nehodlala nic přiznat. Byla jsem přesvědčená, že se chovám naprosto normálně, naopak nenormální mi připadali ti, kteří jedli, protože jsem měla pocit, že nejsou dost silní na to, aby se ovládli. Když si to dnes zpětně čtu (psala jsem si několik let i deník), jsem šokovaná, jak tato nemoc dokáže změnit psychiku.

Nejprve jsem byla hrozně šťastná a spokojená, byla jsem hrdá na to, jak jsem silná. Těšily mě obdivné pohledy známých. Zpočátku mi to vážně slušelo. Zbavila jsem se konečně těch několika dětských faldíků, které mi maminka odmala pěstovala, protože dle jejího názoru je zdravé dítě "lehce oplácané dítě". To mi samozřejmě dodalo sílu a odvahu. Pak už mě nikdo neobdivoval, ale spíš soucitně hleděl. S kilogramy jsem ale ztrácela i náladu a optimismus. Propadala jsem depresím, vyhýbala jsem se známým, hodně jsem se zdržovala sama doma, často jsem brečela, každá výtka mých blízkých mě přiváděla k šílenství.

Ještě o dva roky dříve, než jsem se seznámila s anorexií, jsem poznala manžela. I když o tom neví, budu mu nadosmrti vděčná, že bojoval se mnou. Ve 20 jsem nějakým zázrakem otěhotněla, ale vzhledem k mým tělesným proporcím jsem vydržela být nastávající maminkou pouhé 4 týdny. Potrat byl strašný, brečeli jsme oba. Nějakou dobu jsem byla hrdinka, gynekolog mě doporučil do péče psychiatrů. Bojovala jsem sama se sebou, chvíli se mi dařilo, pak jsem to zase vzdávala. Nakonec jsem se nechala přesvědčit k hospitalizaci. Dva měsíce strávené na klinice, mě dost změnily a musím říct, že asi zachránily. Samozřejmě, že jsem ještě po návratu občas zakolísala, ale krize se časově víc a víc oddalovaly.

Manžel při mně strašně moc stál a já si toho neuměla vážit. Odmítala jsem se s ním milovat, jeho naléhání mě ještě víc zatvrzovalo. Byla jsem protivná a podrážděná. Před půl rokem jsem někoho poznala. Uměl mi naslouchat tak, jako nikdo a já se podruhé v životě zamilovala. Žila jsem ve strašném stresu, že to doma praskne, ale už jsem se nedokázala na anorexii soustředit a zabývat se jí. Byla jsem tak moc zamilovaná, že jsem jedné noci od manžela odešla. Vůbec jsem nepomyslela, jak moc mu ubližuji. Hleděla jsem jen na své štěstí. Až teď si uvědomuji, co všechno pro mě udělal, jak moc mu na mně záleželo. Nenutí mě, abych se vrátila, ale i přes to všechno mi nabízí přátelství a pomoc. Příští týden máme rozvodové stání a já, místo toho abych si užívala svobody a své nové lásky, brečím.

Nějak si potřebuji vylít srdíčko, ale nahlas o tom s nikým nemluvím. Prosím celý svět za odpuštění, že jsem se zachovala jako sobecká mrcha. Nenávidím tuto nemoc. Co mi dala? Spoustu zkušeností. Ale co všechno mi vzala...