Nemohu obvinit nikoho konkrétního z mých problémů s jídlem, šlo o vliv celé řady skutečností, událostí a lidí. Kupříkladu moje milovaná babička. Výborně vařila a zakládala si na tom. Byla radostí celá pryč, když jsem si jako předškolák či dítě školní přidávala knedlík nebo likvidovala koláče či její úžasné buchtičky. Vždycky mě moc chválila a já se bezstarostně rozšiřovala. Tetičky konstatovaly, že pěkně vypadám, což jsem si tehdy neuměla přeložit a tak to šlo až do začátku třetí třídy. Tehdy se mi v šatně kvůli širším tvarům posmíval asi o dva roky starší kluk, nevím už, co přesně řekl, ale to byl zlom. Začala jsem míň jíst a více sportovat, ještě dnes žasnu, kde se to v té osmileté holčičce vzalo. Vše by bylo v pořádku, kdyby zůstalo u menších porcí a vyššího výdeje, ale během necelého roku moje chování nabralo podobu anorexie. Mamka se mnou běhala po vyšetřeních - na rentgen a vyplachování žaludku ... somatická vada samozřejmě odhalena nebyla. Následovala psycholožka, kterou tehdy za "totáče" zřejmě vůbec nenapadlo, že takhle malá holčička by mohla být anorektička! Netuším, jaké byly tehdy informace o PPP, ona jich zřejmě moc neměla. Nic se tedy nezjistilo.

V páté třídě jsem objevila diety. Jíst jen ovoce nebo jen bílkoviny atd. To se ovšem nedalo vydržet a tak jsem si vypěstovala záchvatovité přejídání. Tedy "skoro bulimie", jen jsem nějak nebyla schopná zvracet, prostě mi to nešlo a i představa zvracení mi byla odporná. Tak jsem si vesele zkoušela diety, pár dní to šlo a pak jsem musela kompletně vyjíst, co se dalo. Naši si přestali dělat starosti, protože jsem trochu přibrala na váze a už se nikdo neznepokojoval. Jen já jsem věděla, že rozhodně nejsem v pořádku. Myslela jsem si, že když odejdu na střední školu a na internát, všechno se upraví, byl to omyl. Ve stejném stavu jsem byla i na nástavbě. Nutno podotknout, že v určitých časových úsecích jsem si připadala v pohodě, třeba i několik měsíců, ale pak jsem zase spadla na dno.

Stejné to bylo i po nástupu do práce. Dokonce jsem na více než rok odjela pracovat do zahraničí, po návratu do Čech jsem se přestěhovala do jiného města, ale nepomáhalo nic, změna prostředí, změna partnera, vůbec nic! Musím přiznat, že jsem se nikdy nikomu nesvěřila, okolí mě vidělo jako cílevědomou, chytrou, schopnou, takřka dokonalou.

Před více než rokem (bylo mi 26) jsem spadla celkem na dno. Odmítala jsem kamkoli chodit, ať už se bavit nebo společně jíst. Přestaly mě zajímat závody na horských kolech, neměla jsem chuť trénovat. V práci jsem byla mimo! Člověku, který něco podobného neprožil, se musí zdát celý problém malicherný, ale já jsem tehdy chtěla se vším praštit a už tu nebýt. Naštěstí mám velmi vnímavého a citlivého přítele, který postřehl, že není všechno, jak má být. Jemu jedinému jsem se svěřila. Snažil se mi pomáhat, ale nemohl mě hlídat celý den. Vlastně jsem nejdříve ani nevěděla, co mám dělat, ale naštěstí jsem objevila knížku "Bulimie" od pana doktora Krcha, která byla počátkem obratu k dobrému. Postupovala jsem podle jednotlivých bodů, dá se říct krůček po krůčku. Bylo to nesmírně těžké, ale s ročním odstupem jsem moc ráda, že se mi to povedlo.

Asi nejtěžší bylo nedržet diety, zbavit se pocitu, že musím být štíhlá, aby mě měl někdo rád. Současně konstatuji, že jsem po úpravě jídelních zvyklostí kupodivu ani nepřibrala. Diety tedy už nedržím, Vitalineu a Slimfast nekupuji. Jím si v pohodě pětkrát za den od každého něco - i bílkoviny, i sacharidy, ovoce, zeleninu a přiměřeně i tuky.

Mohu vám říct, že jsem snad nikdy nebyla víc v pohodě. Opět závodím, miluji svého přítele a během roku jsem se zvládla připravit na přijímačky na vysokou a od září budu dálkově studovat. Také se mi osvědčilo neustále se zabavovat nějakou činností a nepřemýšlet tolik o jídle. Bohužel jídlo už zůstane pro mě asi napořád citlivým místem, ale do kruhu PPP se už nikdy zpátky nechci propadnout.

Přeji všem ostatním hodně síly.