Ve dvaceti jsem si řekla dost (po kolotoči diet a přejídání) a deset dní nejedla NIC!! Výsledek? - 10 kg. Parádička při mých 80 kg.

Jenže to je pořád málo! Tvrdá dieta - zelenina, ovoce, voda. Kila mizela. Opět se ze mne stával člověk. Ale uvnitř pořád jsem zůstávala nejistá a frustrovaná. Časem to přešlo, začala jsem si věřit, jako štíhlá jsem mohla svobodněji projevovat své názory. Neboť ke mně lidé nepřistupovali už jen skrze mou váhu. Ano, bohužel to takto v naší společnosti funguje. Nikoho nezajímá vaše ušlechtilá duše zabalená v hoře sádla.

Nelituji, že jsem to "martýrium" podstoupila, ale ...za vše se v životě platí a za některé věci velmi krutě. Jsem bulimička, vím to. Buď jím a zvracím nebo nejím téměř nic. A teď cítím, že jestli se brzo něco nezmění, asi zemřu. Zvracím i 15x denně. Po jablku, po kávě. Večer si s přáteli uděláme dýchánek a já si v jeho průběhu párkrát odskočím, abych průběžně ze sebe dostala to co sním. Tyčinky, koláč, víno, cokoli. Vážím 55 kg při 170cm. Říkají mi, že jsem hubená ...ale mně už nejde o váhu. Zvracení je pro mě kompenzace, lék na bolest duše, kterou bych jinak neunesla.

Psycholog mi nepomohl, nemíním do sebe cpát Prozac. A navíc..brát pro mě prášky je dost problém, nikdy nevím, kdy je vyzvracím. Antikoncepci (kterou užívám mimochodem kvůli menstruaci) beru vždy ve 21 hod., abych měla jistotu, že ve mě zůstala. Bydlím doma s mámou, a to je problém. Nemohu zvracet, kdy se mi zachce, jenže cestičky jsem si našla, dost nechutné, pravda. Máma se mě nesnaží pochopit či mi dokonce pomoci. Vysmívá se mi a ponižuje mě, jsem prý na hlavu ... hmm asi má pravdu.

Jsem hezká (dle reakcí okolí, tedy hlavně mužů). Když se zamiluji, je to problém, odevzdávám se celá, ale druhá strana to tak většinou neprožívá a já trpím strašně moc. Jako teď - nebýt mé bulimie, která mi pomáhá zapomenout, asi bych to řešila jinak... Nemám problémy se sexem, jak se mnohde píše, a taky nejsem promiskuitní, spíše naopak. Toužím po lásce, objetí, po obyčejném lidském štěstí. Není mi přáno, nelituji se, život je takový a já platím. Platím svým zdravím duševním i tělesným za to, že nemohu své nitro prezentovat ve společensky přijatelném těle. Jak dlouho ještě tohle divadlo vydržím hrát?, nevím. Bolí to tam uvnitř v té studené tmě. Hezká inteligentní společenská dívka, která nemá problémy s navazováním mezilidských vztahů. Ráda se směje a pomáhá, když je to zapotřebí. Pracuje, funguje, jak se patří. Uvnitř ale věčně plačící, hledající smysl života i své nemoci. Dvě strany jedné mince. Vy, které máte bulimii, víte... Naše příběhy jsou odlišné, ale kořeny máme stejné. Pravda je, že nám nikdo nepomůže, lék je v nás samotných, víme to a naše svobodná vůle nám dává šanci jej použít, ale je to tak těžké. A tak zatím kráčíme po hořící cestě a riskujeme, že nás náš směr spálí.