... ale já se svobodná necítím. Jsem na začátku té nekonečné cesty, která je náročnější než výstup na Mount Everest. Ale už teď, na začátku, cítím, že je to nad mé síly.

Už čtyři roky žiji s bulimií. Ani nevím, jak to vlastně začalo, nepamatuji si ani nějaké trauma z dětství. Je to hrozně těžké nezvracet a ještě se přesvědčovat o tom, že nejste tlustá. Teď vážím asi 60 kg na výšku 167 cm. Což je docela dost. Přitom jsem přes prázdniny zhubla o 5 kg. Jak jinak než zvracením a nejezením. Svůj největší problém vidím ve svých neustálých problémech s muži. Zní to asi hloupě, ale dojem, že pro nikoho nemůžu být hezká nebo zajímavá tak, že by chtěl být se mnou, se stal už součástí mého života. Ruku v ruce s tím jdou i deprese, nadávky na sebe, zvracení, pocity bezmoci a hnusu atd. Chtěla bych být hezká. Pro mě hezká = štíhlá. Nesmysl, pocházející z nejmódnějších časopisů pro mladé moderní lidi. Kdyby to věděl někdo z mého okolí, asi by se hodně divil, protože jsem v normálním životě odpůrce všeho IN. Stále se zmítám v pocitech, kdy se přede mnou objeví člověk (muž), s nímž bych chtěla být. Nikdy však pro něj nejsem příliš dobrá. Nechávám stranou objektivní hodnocení toho, že je o mnoho let starší než já, že má holku, že chvíle, co jsem byli spolu, byl omyl, že si všechno moc beru ...

Jsou chvíle, kdy se cítím šťastná a jsou chvíle, kdy jsem v depresích. Nic nenormálního, jenže u mě je to asi jiné, všichni si toho všimli a nedokáží mi pomoct.

Pohybuji se ve společnosti holek, které jsou krásné, muži obletované, štíhlé, sebevědomé. Mně to chybí. Ve společnosti své nejlepší kamarádky si připadám jako ta šedá myš nebo otravný hmyz. Mám ji strašně moc ráda, věřím, že ona taky, mám jistotu, že jí můžu všechno říct a nechci ji ztratit. Přesto je u mužů úspěšnější než já. To vše se stalo středem mého života. Je to svoboda?