Je mi 18 a mám problémy s bulimií. Od malička jsem byla oplácaná, ovšem nikdy jsem si z toho nedělala těžkou hlavu. Ale narážky na mou postavu, zvláště od rodičů (máti mi dávala za vzor mou sestru, která je hubená, táta mi neustále opakoval, že pokud budu tlustá, tak si nenajdu přátele, budu neúspěšná v práci, na nikoho nezapůsobím, nikdo si mě nevezme apod.) hodně bolely. Jinak jsem byla celkem všestranné dítě, dobře jsem se učila, měla jsem několik koníčků, ve třídě jsem byla oblíbená.

Problémy začaly v patnácti letech. Po jedné drastické dietě, při níž jsem hodně zhubla, jsem začala normálně jíst a nabrala vše zpátky. Bylo to hrozné, ale přišla jsem na to, jak bych mohla znovu shodit. Budu jíst a nebudu přibírat. Jednoduše začnu zvracet. Skvělé pomyšlení, měla jsem pocit, že mohu sníst cokoliv, včetně zakazovaných sladkostí.

Můj denní rituál vypadal asi takto: ráno škola, po příchodu jídlo, které zpravidla začínalo u "něčeho menšího" a jakmile jsem překročila určité množství snězeného jídla, např. dva chleby, tak už bylo jedno, co sním. Dokázala jsem spolykat třeba celou várku špaget, čtyři tatranky, jedny oplatky a klidně ještě sáček brambůrek. Prostě všechno, co nejvíce kalorické. Po tomto nájezdu jsem se šla vyzvracet. Modlila jsem se, abych neměla oteklé tváře a uzliny.

Rodiče si samozřejmě všimli, že záchod je pozvracený, ale na to jsem odpovídala, že mi bylo špatně z jídel na obědě. Později, když už to bylo podezřelé, jsem zvracela na balkoně do igelitové tašky, aby nebyl pozvracený nebo ucpaný záchod a typický zápach v bytě (okamžitě by mě prozradil).

Po žrací epizodě jsem utíkala do supermarketu, kde jsem jednotlivé potraviny dokoupila. Nejhorší byly víkendy, kdy bylo v lednici jídlo na celé dva dny. Svou nemoc jsem držela v tajnosti, cítila jsem se méněcenná, spoutaná něčím tak banálním, jako je jídlo. Věc, kterou normální člověk s přehledem zvládá.

Když jsem si uvědomila, že mám problém, snažila jsem se s tím něco dělat. Řekla jsem to své sestře (sama se divím, že jsem k tomu našla odvahu), a ta, co by medička, mi doporučila svou známou, psycholožku. Pamatuji si, jak jsem se na prvním sezení doslova zhroutila. Psycholožka mi hodně pomohla a asi po půl roce, kdy jsme se dohodly, že jsem vyléčená, jsem k ní přestala chodit.

Nějaký čas to bylo v pořádku. Pak se ale vše vrátilo zpátky. Zpočátku jsem to omlouvala sama před sebou, že to byl jen takový úlet, že se nic neděje, všechno je v pohodě. Jenže kolotoč se roztáčel čím dál tím víc, začala jsem číst různé příručky o bulimii, o dietách, o cvičení, sbírala jsem recepty, ráda vařila. Přitom jsem střídavě držela hladovky a střídavě zvracela.

Nevím, jestli to někdy skončí, jsou dny i týdny, kdy se opravdu držím, ale pak zase přijdou záchvaty. Snažím se si namluvit, že je všechno v pohodě, že mám jídlo pod kontrolou, ale sama dobře vím, že se jen obelhávám. O mé nemoci ví jen rodiče, kteří si myslí, že si vymýšlím nebo se na to jen vymlouvám, nebo že to byla jen malá epizodka v mém životě. Asi také nechtějí pohlédnout do tváře pravdě, totiž že jejich dokonalá dcera není zas až tak dokonalá. Dále pak hrstka přátel, kteří věří tomu, že je to dávno za mnou a teď také vy všichni, co čtete tyto řádky. Můj přítel a nejlepší kamarádka o tom nemají ani páru.

Nejhorší je, že bulimie není nemoc na týden, na měsíc nebo na rok. Je to nemoc na celý život a když do toho spadnete, tak se těžko dostáváte zpět. Stále zabředáváte jako do bažiny a hrozí, že se v ní jednou utopíte.

P.S.: Kdybyste mi chtěli napsat, tak budu moc ráda: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript