Většinu svého života jsem byla vždy ta "oplácaná holčička". Již od útlého věku jsem měla pěkný apetit, co mi kdo podal, to jsem snědla. Když jsem dovršila věku 14 let, začala mi má "oplácanost" vadit, ale nedokázala jsem s tím vůbec nic dělat.

Až jednou jsem onemocněla těžkou panblánovou angínou a musela do nemocnice na infekční, kam mě přivezli s obrovskou horečkou, bez schopnosti komunikovat. Probrala jsem se až třetí den a začala si uvědomovat, že jsem nic nejedla, a že jsem podstatně pohublejší. Rozhodla jsem se v tom pokračovat. Další čtyři dny jsem se jídla, které mi nosila sestřička na pokoj, ani nedotkla. Následující dny, aby to nebylo tak nápadné, jsem začala porce splachovat do záchodu. Zavírala jsem se na záchodě a cvičila jako vzteklá. Byla jsem ráda, že se udržím na nohou vyčerpána nemocí... Když mě propustili z nemocnice, měla jsem o 5 kg méně. Dieta - jogurty, hladovění, dietní tobolky a neustálé cvičení - mi vydržela asi měsíc.

Vše se vrátilo o dva roky později a v mnohem horší podobě! Začalo to tím, že jsem přes zimu velmi přibrala. Dostala jsem se při svých 167 cm na 68 kg váhy. Spolužáci na mě chrochtali, hrozně mě to ponižovalo. Spolužačky mě zase ujišťovaly, že tak silná nejsem.

A DOST!, rozhodla jsem se o jarních prázdninách. Přestanu jíst sladké! Během týdne byla dvě kila dole. Nádhera. Napadlo mě tedy, že bych si mohla upravit jídelníček a začít se více hýbat. Na zeď v pokojíčku jsem si vylepila stránky z katalogu, kde byly vyfocené vyhublé modelky v plavkách. Měla jsem svůj režim a dařilo se mi pomalu a jistě hubnout. Dokonce jsem si našla konečně přítele, kterého jsem si tolik přála mít. Znáte to, všechny spolužačky měly kluka, jen já ne! Rozumné hubnutí mi vydrželo pouhý rok, i když tu a tam jsem měla výkyvy nejedení a menší deprese, které způsobila ztráta vcelku velké hmotnosti. Vážila jsem 58 kg, ale to se mi zdálo pořád hodně, chtěla jsem být štíhlejší. Jídlo mě začalo ovládat, začala jsem zvracet a zvracet. Úplně všechno jídlo, i když jsem se nepřejídala. Nesnesla jsem pocit "mít něco v žaludku, aby si z něj tělo bralo tuky a mně narůstaly proporce".

Bohužel to nesnesu dodnes. Zvracím již druhým rokem a nemohu se toho zbavit. V práci skoro nejím, jen suchary. Přijedu ale domů a vyluxuji, co se dá. Během chvíle je vše venku. Strašně moc chci přestat a stále více uvažuji, že se obrátím na odbornou pomoc.

Ani zdravotní problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Během roku 2003 mi zjistili hypertenzi (vysoký krevní tlak), neustále musím chodit na různá vyšetření a doktoři netuší, co to může být (??!!!???). Hrozně mi padají vlasy, od zvracení mám zničené zuby, mám mdloby, dokonce jsem i jednou na nádraží plném lidí zkolabovala. Teď vážím 52 kg. Není to váha anorektičky, ale není to ani má přirozená váha dosažená správným způsobem.

Probrouzdala jsem dnes snad všechny články na toto téma a rozhodla jsem se, že končím. Vím, chce to pevnou vůli a plno jiných věcí, jako je okolí, přátelé apod. V poslední době začínám mít strach o své zdraví. Chci tu ještě být a dlouho. Miluji svého přítele, našla jsem skvělou práci, kupuji si byt, mám plno plánů do budoucnosti a tuto zákeřnou nemoc tam nechci vidět.

Kdo si bude číst tyto řádky a zatím nepropadl tomuto děsu, rada: Nikdy! Ani jedenkrát! Je to velmi pohodlné a rychle návykové. Ničí to zdraví a psychiku člověka. Vždy jsem říkala: nechci nikdy zkusit drogu, bojím se následné závislosti....jenže zvracení droga je! A kde jsem teď? Musím úplně od začátku!