Vážené sdružení,

chci se s vámi podělit o své vlastní zkušenosti s mentální anorexií. Do roku 2002 jsem neměla ponětí, co to je za nemoc. Moje dcera vyšla ze základní školy a měla 60/164. Od 7 let závodně sportovala, ve škole byla úspěšná, tzv. bezproblémové krásné děvče. Udělala přijímací zkoušky na střední školu a nastaly prázdniny. Rozhodla se,že zhubne a začala mít obavy, že když už nebude hrát basketbal, který milovala nade vše, bude tlustá. Vypracovala si v sobě takovou pevnou vůli, že mi bylo jasné, že to je špatně. Zhubla 10kilo a pořád doma tajně cvičila. Vyhledala jsem nejdříve pomoc u dorostové lékařky, která jí nechala udělat veškerá vyšetření. Výsledky byly děsivé, tlak špatný, srdce tlouklo jako u 60leté osoby. Psychicky na tom byla velmi špatně, ztratila přátele, neměla lásku/chlapce. Samozřejmě mi tvrdila, že je v pořádku a nic jí není a slibovala, že bude jíst. Musím ještě dodat, že všechno, co jsem jí dala, vždy snědla, ale nemohla jsem ji nechat samotnou, protože sama by si k jídlu nic nevzala a hlavně skoro vůbec nepila.

Na doporučení dorostové lékařky jsme se objednali do psychiatrické ambulance. Nastala - jak dnes říkám - doba temna, babičky neměly pochopení a samozřejmě i Míša nechtěla do psychiatrické poradny. Zavolala jsem otce Míši (jsme 15 let rozvedeni), naložili jsme dceru do auta a vydali se na cestu. Paní doktorka si s Míšou přes hodinu povídala. Potom si zavolala nás a řekla, že dcera trpí vážnou psychickou chorobou zvanou mentální anorexie. Věděla jsem, že je to vážné. Dozvěděla jsem se, co musím podniknout pro její záchranu a tím dnem jsem si uvědomila, co to je umírat strachy o své dítě, začala jsem tvrdě bojovat. Nekupovat žádné menší oblečení, vařila jsem stejně, nutila jsem ji pít, zajela jsem do školy, kde dceru v jídelně nenápadně sledovali, spojila jsem se s třídní učitelkou, která mi vyšla ve všem vstříc. Bylo to děsné, protože záruku na uzdravení dcery mi samozřejmě nikdo nedal. Kdyby mi nepomohl můj přítel, tak jsem to nezvládla. Přibývání na váze bylo stejně k ničemu, protože Míša sama nechtěla a pořád si připadala tlustá. Od října začala chodit do tanečních a pohled na ni byl, pro mne jako matku, velice bolestivý. Neustále se prohlížela, kolem bylo plno usmívajících mladých lidí a ona se tvářila jako by měla za 5 minut umřít. Kam se poděla moje krásná správná holka? Nebyla tu a místo ní jsem viděla chrastící kosti a smutek ve tváři.Ve škole byla nejlepší ze všech, ale s nikým se nebavila... ona!, kterou dříve každý vyhledával pro její veselou povahu!
Člověk si pořád říká "proč?", hledá vinu ve výchově a obvinuje sám sebe ... Až paní doktorka mi vysvětlila, že to tak není. Pro mladé lidi je to vážně velice těžké, všude samé reklamy na hubnutí, samé modelky kost a kůže...

Míša brala 3 prášky denně, antidepresiva, neměla menstruaci a došlo to tak daleko, že jí v listopadu paní doktorka řekla: "Pokud nebudeš mít v prosinci o kilo víc, necháme tě po dohodě s mamkou hospitalizovat!" Dcera dostala obavy, že by vánoce strávila v nemocnici a kilo vážně nabrala. Překulil se rok a nastalo pokračování. Míša kouřila na diskotékách, pila alkohol a já umírala strachy. Jezdila jsem s ní stále jak do psychologické poradny, tak na psychiatrii. Míša mě začala samozřejmě nenávidět a připadalo jí doma všechno šílené, začala uvažovat, že chce bydlet u otce. Došlo to tak daleko, že v dubnu 2003 se prostě dcera sebrala a k otci odešla, mně napsala sms "jsem u táty" a já věděla, že tam chce zůstat. Musela jsem to vydržet a nenutit Míšu se vrátit. Zavolala jsem jí, aby si s tátou přijela pro věci. Popřála jsem jí, aby se jí dařilo a že doma má dveře vždycky otevřené. Nestýkala se s nikým, kdo chtěl, aby se vrátila ke mně domů. Bylo to pro mne nejhorší období mého života a strašně se mi po dceři stýskalo.

Dcera se mi na konci srpna 2003 vrátila domů a já byla šťastná, měla skoro 70kilo. Udělaly jsme spolu černou čáru a začaly znovu. Míša byla veselá, zamilovaná a zase ta moje fajn holka. Na kontroly na psychiatrii jsme jezdily společně jednou měsíčně. Happy end? Nikoliv!

Máme rok 2004, Míša si držela do prosince váhu 60kilo a za leden a únor už zase začala cvičit a má 56 kilo, hubne dál... takže opět nás čeká boj o záchranu života. Znovu poradny a léky...

Nazvala bych náš příběh jako nekonečný a každému rodiči poradila: neváhejte navštívit se svými dětmi odbornou pomoc, sami to nikdy nezvládnete!

Možná, že jednou, až moje dcera bude zdravá a bude mít svojí rodinu, pochopí, že zdraví je to nejdůležitější na světě... pokud bude jednou své děti mít. Já budu stále bojovat o její život a o její budoucnost, snad to jednou vyjde a tenhle příběh bude mít krásný konec...

DRŽÍM VŠEM NEMOCNÝM PALCE, I TĚM, CO JE ZACHRAŇUJÍ!