Začalo to, když jsem byla v 9. třídě na základní škole. Od malička jsem byla vysoká a hezká holka a všichni kolem mne říkali, že by ze mě měla být modelka. A v té devítce to začal být můj sen. Koupila jsem si knížku o zdravém hubnutí a chystala svou "velkou akci". Už od podzimu jsem si plánovala, že až udělám přijímačky na střední školu, tak začnu hubnout, přihlásím se do nějaké soutěže krásy a bude ze mne modelka. A svého plánu jsem se poctivě držela. Měřím 179 cm a začínala jsem s váhou 63 kg. Po přijímačkách jsem začala držet dietu, "rozhodla jsem se změnit své návyky a jíst zdravě", tak jsem tomu říkala. Zpočátku se mi dařilo, omezila jsem sladkosti, přesně jsem si stanovila limity (např. 1 krajíc chleba k večeři apod.). Začala jsem hubnout. Po letních prázdninách jsem nastoupila do nové školy a kolotoč se roztočil. Protože jsem nesportovala, tak i při větším omezení jídla jsem hubla celkem pomalu. Na podzim jsem měla zvláštní jídelníček - 3x denně malinké jablko a oběd, ovšem asi tak třetinovou porci. Občas se stalo, že jsem se dopustila "hříchu" a to jsem se pak pěkně přecpala. Za celý další den jsem nesnědla třeba vůbec nic nebo jen 2 plátky toho nafouknutého chleba (knuspi?) a česnečku (samozřejmě, že bez brambor). Vedla jsem si deníček, kam jsem psala každý drobek z rohlíku, který jsem snědla. Prakticky jsem nejedla sladké. A když už jsem chtěla oslavovat jídlem, tak jsem si přesně spočítala kalorickou hodnotu jedné kostičky čokolády, kterou jsem si dovolila, a tu jsem pak někde musela ubrat. Ale radši jsem ubírala v dalším jídle - co kdybych se náhodou u té čokolády přepočítala...? Když jsem si na plese v tanečních dala pár chipsů (cca 5 ks), tak jsem se pak celý večer nezastavila - musela jsem tu energii ze sebe přece dostat! Byla jsem hrozně pyšná, že ostatní lidi se nechají jídlem ovládat, ale já - já jsem perfektní! Mě přeci něco tak nedůležitého a odporného jako JÍDLO nemůže rozházet! Začala jsem dostávat nabídky od agentur...

Sen se začal plnit. A čas šel dál. V létě už jsem vážila 55 kg, byla zelená jak smrtka, ruce se mi klepaly, padaly vlasy, lámaly nehty, pořád mi byla zima. Často jsem omdlévala. Začal pro mě být i problém dojít od autobusu domů, cca 200 metrů... Před mamkou jsem schovávala své hubené nohy, protože by se zase zlobila a přitom tomu vůbec nerozumí! No a pak se stalo něco, díky čemuž si myslím, že to nedopadlo ještě hůř - na konci prázdnin jsem dostala mononukleózu. Měla jsem velice špatné veškeré testy a rozbory a doktorka mi začala vyhrožovat, že mě zavře do nemocnice a to na pěkně dlouho. Mamka je zdravotní sestra a tak ji uprosila, ať mě nechá doma, že se o mne postará. Byla jsem doma asi 4-5 týdnů, vůbec se nesměla hýbat (tehdy jsme neměli dálkové ovládání na televizi a mamka mi pokaždé vynadala, když jsem ji šla přepnout...). Musela jsem pravidelně a pod dozorem jíst, 6x - 7x denně. Vypadla jsem z celého toho kolotoče, k módním časopisům jsem neměla přístup, nikdo mi nenabízel práci v modelingu (mamka vždy položila telefon s tím, že jsem nemocná a o hovoru mi vůbec neřekla) a najednou jsem byl šťastná! Po tolika měsících osamocení, depresí, zkoumání každého centimetru svého těla, porovnávání s "konkurencí"... V klidu jsem se najedla, bez výčitek a s chutí. Měla jsem skvělou náladu, byla odpočatá. Když jsem se pak vrátila do školy byla jsem o 6 kg silnější (61 kg) a nijak mi to nepřišlo, já ty kila na sobě neviděla. Tehdy mi bylo 17. Dnes je mi 22, vážím 70 kg a je mi SUPER! Občas mě přepadají myšlenky na hubnutí, nejedení a půst, ale už je nedokáži a nechci uvést do praxe. Vždycky se stane něco, že na to úplně zapomenu. Nevím, jak je to možné, ale nemám pak ani pořádné výčitky. Chlapi na mě letí jako nikdy před tím a já jsem šťastná. Chci moc poděkovat mamince, že mě z toho dostala. Nevím, kde bych dnes bez její pomoci byla. Dneska už si z mých minulých problémů děláme legraci, když se třeba s chutí zakousnu do kotlety nebo řízku...

A tak teď vám všem, které máte stejné problémy jako dřív já, chci vzkázat - holky, nevzdávejte se! Šance tady je a když budete chtít, tak je dost veliká. Já to zvládla a vy můžete taky. Přece si nenecháte život diktovat něčím tak nedůležitým jako je váha! Taky se mi kolem ní točil celý svět (vážila jsem se i 6x denně), ale byl to jen promarněný čas. O tomhle život fakt není - věřte mi.

Držím vám všem palečky a moc doufám, že se vám to stejně jako mně podaří.

Jestli mi chce někdo z vás napsat, tak budu moc ráda, Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript .