Moje trápení začalo už ani nevím kdy. Je mi 25 let a akutní bulimií jsem trpěla mezi 20. a 22. rokem. Studovala jserm VŠ, měla přítele, práci, byla jsem hezká a nic mi nechybělo. Opravdu si nejsem schopná vybavit, co bylo spouštěcím momentem a proč jsem došla tak daleko. Faktem je, že v té době jsem zvracela až 15krát denně, měla jsem 52 kg při výšce 168cm, byla mi neustále zima, padaly mi vlasy, bylo mi stále zle. Přítel si ničeho nevšiml, vídali jsme se tehdy 1x týdně. Náhodou jsem pak narazila na diskuzi o anorexii a bulimii na www.doktorka.cz. Tam jsem přečetla spousty příběhů a uvědomila jsem si, že to, co dělám, je OPRAVDU špatně. Svěřila jsem se kamarádce, která mi pomohla tím, že mi řekla, že jsem "fakt blbá" a začala mě trošku hlídat. Také moje gynekoložka mě varovala ("jestli chcete někdy dítě, tak okamžitě přestaňte blbnout a vyhledejte pomoc") a já se dokopala k rozhodnutí, že nebudu otrokem jídla. Postupně jsem se učila normálně jíst a tu nejhorší fázi jsem zvládla. Vím, že kdybych se donutila vyhledat odborníka, tak by to šlo rychleji, nicméně jsem to zkusila sama a vyšlo to. Manuál pro bulimiky jsem sice neměla, ale vyhledala jsem si spoustu rad, jak začít a jak vše zvládnout.

Dneska je mi 25 let, mám 57 kg, z přítele se stal manžel, máme krásnou holčičku. Snažím se sportovat a nezvracet. Ještě dnes z toho nejsem úplně venku, ale recidiva se dostavuje tak 1x měsíčně, někdy po dvou měsících. Nejdelší období bez zvracení jsem měla asi půl roku. Když ulítnu, nedělám z toho vědu, ale pěkně si vynadám a jdu se najíst:-). Doufám, že se svého nepřítele zbavím jednou provždy a přeju to i všem ostatním. Zdravé miminko za to stojí.

Elda