Všechno to začalo, když jsem přestoupila do prvního ročníku víceletého gymnázia. Bylo to dost těžké, nikoho jsem neznala, možná jednu-dvě holky z dřívějška, ale nijak zvlášť jsem se s nikým nebavila. Nevěděla jsem, co bych si s nimi měla říct! Vždycky jsem si špatně hledala kamarády. Na základní škole jsem patřila k oblíbeným, kluci se o mě málem prali, i když to byli děsní puberťáci, ale bylo mi to příjemný. Holky se hádaly, která se mnou bude kamarádit...no řekněte, komu by se to nelíbilo?!?

Naši se rozvedli, když mi bylo pět. Nyní žiji s mamkou. Nejdříve to bylo docela v pohodě, k tátovi jsem jezdila poměrně často, oba dva jsem je měla ráda, a to, že se rozvedli, jsem vlastně vůbec nevnímala. Mamka mi říkala, že teď prostě budu chvíli u ní a chvíli u táty, protože tatínek se musí odstěhovat. Nechápala jsem proč, ale tenkrát jsem byla ještě dost malá, takže jsem se to ani pochopit nesnažila. Táta i máma si našli partnera. Máma hroznýho blbce, ale táta sympatickou paní, kterou mám moc ráda. Táta se oženil, mamka se vdala. A v době, kdy jsem přestoupila na gympl, se mi narodila sestřička. Nejdříve jsem z toho měla hroznou radost, jenže potom jsem pochopila, co to obnáší. Mamka se starala jen o ní. Také táta mi oznámil, že budu mít brášku, ale to už jsem se tolik neradovala, protože jsem chápala, co bude následovat potom. Rodiče si mě přestali všímat.

Vždycky jsem byla dost pilná, domů jsem nosila jedničky. Máma to ani nevěděla, neptala se mě. Co bych tenkrát dala za blbou otázku, kterou vlastně nesnáším: jak bylo ve škole? Potřebovala jsem lásku, která mi v té době neuvěřitelně chyběla. Kamarádku ze základní školy jsem ztratila, když jsem přešla na gympl, a tam jsem si žádnou nenašla. Věděla jsem, že na sebe musím nějak upoutat pozornost, jenže jak? Bylo to dost těžké. Měla jsem tehdy moc pěknou postavu, ale pomyslela jsem si, že by nebylo od věci nějaké to kilo shodit. A tak to začalo.

Přestala jsem chodit na obědy a jedla jsem jen chleba se sýrem. Nejdřív 4 nebo 5 krajíců, ale potom jsem to začala snižovat na 3 a pak na dva. Pak jsem místo chleba jedla celozrnné rohlíky, které jsem mohla déle jíst. Tehdy jsem nežila ničím jiným než jídlem a učením. Měla jsem samé jedničky, ale už to byla dřina, celé odpoledne jsem dřela učení. Nesnáším šprty a vždycky to tak bylo, ale v tu dobu jsem si uvědomila, že jsem jednou z nich. To mě hrozně naštvalo! Měla jsem na sebe hroznej vztek. Jsem blbá, tlustá, šprtka a cvičím jenom chvilku ráno ... to mi znělo v uších 24 hodin denně.

Jednou jsem jela k babičce. Babička říkala, že takhle už to dál nejde, že jsem nemocná! Šla k mojí doktorce a jasně jí oznámila, že jsem strašně hubená a že vůbec nejím. Bylo mi hrozně. Moje vlastní babička mě takhle "zradila". Šla jsem tedy k té doktorce a ta mě poslala za nějakým blbým psychologem, který se mnou mluvil 10 minut a pak řekl mamce, že se musím jít léčit. Nechápala jsem proč. Mámě řekl, že mám anorexii. Já jsem předtím o anorexii nikdy nic neslyšela. Řekl, že za týden nastupuji v Motole. Bylo mi 12.

Bylo mi z toho hrozně. Ten týden, co jsem "čekala" na nemocnici, jsem nechodila do školy a vyhledala jsem si o anorexii, co se dalo. V tu chvíli jsem věděla, že nemám anorexii jako takovou. Nikdy jsem nepočítala, co má kolik kalorií, nikdy jsem se nějak neomezovala v jídle, já jsem prostě chtěla našim dokázat, že když si něco umanu, tak to dokážu. Já už hubnout nechtěla. Klidně bych byla ochotná doma přibrat, ale doktor rozhodnul, tak jsem prostě musela.

Když jsem tam přijela, tak mě změřili, zvážili, naměřili mi i nějaké míry. Pak byl oběd. Nesnáším maso, ale máma zapomněla říct, že ho nejím, takže tam jsem ho jíst musela, protože oni mi nevěřili a mysleli si, že jenom nechci přibrat. V tuhle chvíli jsem si uvědomila, že jestli chci tady odsud co nejdřív pryč, budu muset dost lhát (lhaní se mi jinak šíleně hnusí, neumím se přetvařovat a lže se mi hrozně těžko). Moje doktorka byla docela hodná, ale cokoli jsem řekla, tak si to trošku převrátila a když jsem řekla, že si myslím, že bych už nemusela přibírat, mámě a tátovi řekla, že si myslím, že jsem příšerně tlustá a podobný věci ... byla jsem na pokraji zhroucení.

V nemocnici byly holky, které si vybíraly nejmenší porce jídla a když jsme si vybíraly na týden dopředu jídlo, holky tam šly s kalkulačkou a vypočítávaly si, kolik to má dohromady kalorií. To jídlo, které mělo míň kalorií, to si vybraly. Tohle by mě v životě nenapadlo. Spoustu věcí jsem tam nechápala.

Nakonec si mě máma vzala domů na revers, protože mi zbývaly asi 3 kg do mé váhy. Slíbila jsem, že doma přiberu. Jenže když jsem přišla domů z nemocnice, tak jsem zjistila, že teprve v nemocnici se ze mě stala ta pravá anorektička! Teď jsem začala počítat všechny kalorie, vybírat si ty nejmenší kousky jídla ...

Tři roky jsem měla váhu skoro stejnou, jako když jsem šla do nemocnice. A pak se mi začal děsně líbit jeden kluk, věděla jsem, že když jsem tak hubená, tak vypadám mladší, a on byl o rok starší než já, takže jsem přibrala. Přibrala jsem asi 12 kg. Pak jsem si tu váhu chvíli držela, jenže jsem se začala přejídat. Začala jsem brát projímadla. Někdy i 75 tabletek. Bylo mi po nich děsně blbě. Je to hrozný svinstvo. Měla jsem pak šílený křeče v břiše. Občas jsem myslela, že si snad půjdu podřezat žíly a sliboval jsem, že už si nevezmu ani jednu tabletku. Opak byl pravdou. Píšu to, jako kdyby to bylo dávno, ale ještě včera jsem snědla 30 tabletek. Mám strach, abych do toho nespadla znova, ale věřím, že to dokážu. Vím, že nejsem zdravá na 100%, ale já to musím dokázat!