I já jsem prožila mnoho dnů, kdy jsem jen počítala kalorie a nevnímala okolní svět. Ten byl pro mě tehdy šedý, smutný.

Když se po dvou letech - snad už vyléčená - vracím k prvním dnům, k začátku, bylo to asi takto. Vše začalo s nástupem na střední školu. Na internátě jsem přibrala a chtěla jsem trošku zhubnout. Protože jsem lvice, tak vždy, když si něco umanu, jdu za svým cílem. Moje maminka je úspěšná paní, ale je trochu při těle. Vždy bojovala s dietami. I mně to první měsíce nešlo, ale jakmile ručička na váze klesala, obdiv okolí stoupal a já konečně byla CHVÁLENÁ! Ano, to je myslím to zázračné slovíčko. Vždy byl pro mou mamku můj úspěch samozřejmý, pochvala padla jen tak někdy. Ale jsem jí vděčná. Vytáhla mě z anorexie, už po 3/4 roku hladovění, úbytek o 10kg, bez menstruace, bez nálady. Jednou večer mi s taťkou řekli, že zítra jsme objednáni k lékaři. Udělala jsem neuvěřitelnou scénu (ještě si vzpomínám, jak mi nevadilo, že brečím, chválila jsem se, jak vysiluji tělo a tím i spaluji kalorie).

Časem už jsem se k panu doktorovi těšila. Vždy jsem si mu tam postěžovala a někdy se mi zdálo, že je na mě přísný, ale asi věděl proč. Myslela jsem, že pořád odbíhá od tématu, ptal se mě, co mě baví ... když jsem mu řekla, že ráda maluju, požádal mě, abych mu přivezla ukázat obrázky. Tak jsem doma malovala a nosila mu obrázky, které se mu moc líbily a moc mě za ně chválil a fotil si je. Vždy jsme je společně rozebírali a povídali si o nich. Malovala jsem třeba skřítka uvězněného ve stromě, lidi jako květiny, různé asociace. Jak jsem malovala, pomalu jsem nemyslela už jen na jídlo a navíc jsem pak na sebe u pana doktora byla HRDÁ, že jsem ŠIKOVNÁ a že za něco STOJÍM. To byla podle mě obrovská pomoc.

Všem držím pěsti! Teď už je život pro mě krásný! A pokud bude potřeba, moc ráda komukoli pomohu i já!

S pozdravem Jana