Posílám příběh, který by možná mohl někomu pomoci. Určitě to není cesta pro všechny, kdo bulimií trpí. Já se po ní vydala vlastně pouze díky svému osobnímu nastavení.
Vlastně jsem bulimií v pravém slova smyslu nikdy netrpěla. Ale myslím, že jsem byla "na hraně", jen jsem o tom nevěděla.

Na vysoké škole jsem zhubla za dva roky 15 kg. Z výšky 162 cm a váhy 67 kg jsem se dostala na 52 kg, což byla váha, která mi plně vyhovovala. Byla jsem hodně štíhlá, ale zase nijak významně, prostě akorát. K tomu zhubnutí došlo přirozenou cestou, nedržela jsem žádnou drastickou dietu. Jedla jsem všechno, jen jsem jedla méně (místo 4 knedlíků 2 atd.) a hodně jsem sportovala. Prostě se ze mě stala kočka, za kterou se každý chlap otočil. Což se mi líbilo a užívala jsem si to. Chlapci se rojili, měla jsem spoustu kamarádů a kamarádek a prožívala jsem bezvadné životní období.

Po ukončení "přeměny" jsem se sem tam přejedla (ne moc často), pak mi bylo špatně a pak jsem to vyzvracela, ale o nemoci zvaná bulimie jsem v životě neslyšela, tak jsem neměla žádné obavy. Připadalo mi to sice odporné, ale neviděla jsem v tom žádný problém. Spíš jsem si dělala výčitky, že taková spousta lidí na světě hladoví a já dělám tohle.

Pak došlo ke zlomu.
Jednou jsem si uvědomila, že nastala situace, kdy vlastně už začínám jíst s tím, že to následně vyzvracím. A to byl asi okamžik, který mě vlastně zachránil. V té chvíli jsem si uvědomila, že něco jiného je, když se přejíte nebo sníte něco špatného a pak to vyzvracíte nebo když vlastně už začínáte jíst s tím, že se přejíte a obsah žaludku vyzvracíte.

Jsem věřící a tohle mi připadalo jako úmyslné plýtvání něčím, co jiným lidem schází - prostě jako něco, z čeho je nutno se vyzpovídat. Trápilo mě to, a tak jsem si uložila, že prostě musím jít ke zpovědi. Jsem z ateistické rodiny, uvěřila jsem až na vysoké škole, takže jsem ve zpovědích neměla žádnou "praxi". Dovedete si tedy představit, jak hrozně se mi do toho nechtělo. Ale přinutila jsem se udělat to. Zpověď ze mě lezla jako z chlupaté deky a myslím, že jsem skutečnost trochu přibarvila do růžova, ale podstatu jsem říct musela a chtěla. Zároveň jsem si dala předsevzetí, že pokaždé, když budu zvracet, tak půjdu ke zpovědi.

Od té doby jsem měla pokoj. Představa, že budu muset na toto téma komunikovat s někým častěji, mi ve zvracení bránila. Můj život pokračoval dál zcela normálně a spokojeně. Sem tam se zvracení sice objevovalo i později v mém životě, bylo spojeno zejména s velkými stresy (například úmrtí mé maminky), nikdy ale nebylo časté nebo pravidelné.

Opravdu si nemyslím, že poruchy příjmu potravy jsou vinou postiženého človíčka. Můj postoj k bulimii (teď už vím, že to byly určitě její začátky), byl zcela osobní a byla to ta správná cesta pro mne, ale to neznamená, že pro každého. K napsání svého příběhu jsem se odhodlala, protože si myslím, že kdyby třeba pomohl alespoň jedné či jednomu z postižených udělat krok zpátky od té propasti dříve, než do ní spadne, tak splnil svůj účel. Protože už dlouho před tím, než se člověk stane závislým na jídle, cítí, že něco není v pořádku.

Všem moc držím palce a myslím na Vás. Je opravdu možné se této nemoci zbavit.

Jana