Je krásný jarní den plný letního slunce a po čisté polní cestě plné nádherného kvítí jde žena. Má hezké pohodlné boty, které lehce dopadají na zem, bující životem. Jde dál a dál. Každým krokem se jí do těla noří síla a do srdce obrovská radost ze života. Téměř létá. Cestou potkává spoustu lidí, usmívá se na ně, je šťastná a radost z ní přímo číší. A všichni vidí její jasně žluté boty, které svítí do okolí. Cestu lemují nádherné stromy, zelené kopce, modrá řeka a pestré voňavé květy. Dívá se na tu krásu a její oči přímo hltají tuto skvostnou krajinu. Stačí se jen podívat, vdechnout provoněný vzduch a rázem zapomíná na všechny drobounké starosti. Je to balzám pro duši i tělo.

...a takhle bych mohla psát dál a dál. Že vám tento příběh už něco připomíná? Ano, můj starý příběh "Nevzdávej to! Bojuj!," ale v druhé, opačné verzi. A stejně tak říkám, ANO, vyléčení z bulimie či anorexie je možné! A já jsem toho svědkem. Bulimie mě trápila celých sedm let. V šestém a sedmém roce bulimie to bylo už moc vážné. Myslela jsem si, že už se z toho nikdy nedostanu. Že mě ten ďábel zvaný Bulimie zabije. Už jsem nevěřila v uzdravení. Vlastně jsem poslední rok jen přežívala. Dokonce jsem došla do takového stadia, kdy jsem si už domlouvala pobyt na Psychiatrické klinice Bohunice, na oddělení č. 24. Dala jsem si nakonec podmínku, pokud se z toho už nevyhrabu sama, bezprodleně se tam nahlásím. Nebýt Anabell a mého snoubence, nikdy bych se z toho asi nedostala. Díky Anabell, kam jsem v kritickém období docházela, jsem se naučila jak jíst, jak se dívat sama na sebe, jak se přijímat, prošla jsem si korespondenčním kurzem a začala jsem o sobě přemýšlet. To mě udržovalo při životě! Paní Jano, srdečné díky za všechno! Pak přišel zlomový okamžik! Poznala jsem perfektního a moc hodného kluka, nyní už mého budoucího manžela. Od té doby se mi život změnil a bulimie zmizela z mého života. Po seznámení s ním uplynul měsíc a půl a já jsem byla zdravá! Možná se to zdá být neuvěřitelné, ale taková je síla vztahu. A dodnes mi slova paní Sladké z její knihy "Z deníku bulimičky" znějí v uších. "Uzdraví nás jen síla větší než my sami, je to síla vztahu, který si pěstujeme jako velké obdarování. Síla lásky." Teď po necelém roce prožívám nádherné chvíle bez myšlenek na jídlo, bez starostí, co budu jíst, kdy budu jíst a jak moc toho budu jíst. Jídlo, váha a postava pro mě přestaly mít takovou důležitost. Těžké chvíle už neřeším přecpáváním a záchvaty. Naopak užívám si jídla a jím ho více než v období diet. A přesto jsem sedm kilo shodila, aniž bych o to usilovala. Poprvé v životě poznávám jakou mám mít přirozenou váhu. Vždycky jsem milovala sladké. A teď si jej užívám. Klidně si dám každý den nějaký kousek sladkého. Dříve jsem si jej zakazovala. Nejlepší je poslouchat své tělo. Když mám chuť na sladké, tak si je dám. Stejně tak se slaným, tučným nebo trochou dobrého vína či malého piva po obědě. Když mám chuť, vychutnám si vše. A věřte, bez žádných výčitek, jen s velkou chutí. Musím říct, že se mi výrazně zlepšilo zdraví. A spousta lidí říká, že jsem teď taková jiná, hezčí a veselá. A to sama potvrzuji, cítím se lépe, i má pleť a vnitřní zdraví se zlepšilo. A teď, i když bulimie byla dříve mojí záhubou, jí děkuji za to, že jsem jí mohla projít. Díky ní jsem si změnila hodnoty v mém životě, těžké starosti lépe nesu a dokážu si všímat maličkostí, které jsem dříve nikdy neviděla.

Poprvé v životě vím, co to je být šťastná. A dokážete to i vy! Hlavně neztrácejte naději, i když si myslíte, že jste na tom nejhlubším dně. Bulimie nemá nad vámi žádnou moc, pokud vy sami jí to nedovolíte. Hodně štěstí! Jsem s vámi.

Pokud mi budete chtít napsat, můžete: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript