Zvracela jsem zhruba 4 a půl roku.

Vzpomínám si, že jsem se často přejídala. Jednou mě napadlo se vyzvracet. Byla jsem nadšená, že jsem na to přišla - můžu jíst,co chci, pak to vyzvracím a logicky nepřiberu. Budu hubená! To mi bylo asi 15 let. Časem nastal kolotoč, který mě čím dál víc svazoval. Nejvíce jsem jedla sladké, 15 zákusků (převážně větrníků) nebyl problém. Ještě jsem to prokládala slaným apod. Po dvou letech jsem se zhroutila. Psycholog mě poslal k psychiatrovi a nastala ambulantní léčba, na kterou jsem časem přestala docházet v přesvědčení, že mi již nemohou pomoci, že to už zvládnu sama, když už nezvracím...

Za rok a půl to po velkém stresu začalo vše znova. Naprosto stejně. Tentokrát jsem šla k doktorovi hned na začátku. A znova jsem po nějakém čase přestala na léčbu docházet. Zvracela jsem ještě asi další dva roky. A pak jsem se naštvala. A to pořádně! Ne na sebe, ani na nikoho jiného, naštvala jsem se na tu zatracenou zrůdu - bulimii! Přestala jsem zvracet téměř ze dne na den. Když mi to ujelo, nebičovala jsem se za to, a držela dál. Přibrala jsem 5 kilo. Říkala jsem si "lepší než zvracet!" Přijala jsem svá kila. Došlo mi, že to tak prostě musí být. A že mnohem důležitější je fakt, že nezvracím. Že netrávím většinu svého času zavřená sama v pokoji, necpu se jídlem a neobjímám toaletní mísu. Opakovala jsem si, že jídlo slouží mně, nikoli já jemu.

Pomohla mi i kamarádka, když jsme byly spolu na dovolené. Vždy, když jsem jí zmizela z očí, na mě křičela" "Zase máš kebuli v lednici? Ne, když jsem tu já! Chceš s tím přece skončit nebo ne?" Tento drsný způsob mi vždy po chvíli vykouzlil úsměv na rtech, vyndala jsem tu svoji kebuli z lednice a měla zas na chvíli pokoj.

Dnes je mi jasné, že mě můj pan doktor navedl správným směrem. Navedl mě na správnou cestu. Bez něj bych to nezvládla. Nezvracím již 5 let! A jsem na sebe hrdá. Když se dnes přejím, tak proto, že si to předem povolím. A že vím, jaký mám k tomu důvod. Vždy, když se hrnu do lednice s návalem emocí, ptám se sama sebe PROČ. Co mě trápí, co mě štve, že se do té lednice hrnu. Často pak od ní s klidem odejdu. Stejně tak se mi občas stane, že se častěji prohlížím v zrcadle, nebo se častěji vážím. Uvědomím si to a přemýšlím, co je v poslední době v mém životě nahnuté. Co mě vysává. Pokud to nehodím za hlavu, vždy na to přijdu. Tak se toho zbavím.

Snažím se na toto mé těžké období bulimie nezapomenout. Vím, že by se to mohlo ve stresu vrátit. Ale nebojím se toho! Prevencí je pro mě fakt, že se za to neodsuzuji, mám se ráda a věřím svým pocitům. Okamžiky vnitřní nerovnováhy přijímám jako součást života a také jako výzvu. Vždyť život je krásný a stojí za to si ho užít, být šťastná.

Chápu a rozumím každému, kdo má bulimii. Vím, jak je to zdrcující, vysilující, kolik smutku a bezmoci v sobě člověk s bulimií nosí a jak nemožné člověku připadá se toho zbavit. Radu mám jedinou - jděte k odborníkovi. Věřte, že to pomůže. VÍRA v uzdravení je nejdůležitější. Víra v sebe. Dokážete to. Říkejte si to co nejčastěji. Vždyť nikdo nemá právo Vás soudit za to, že jste nemocná. Když má někdo chřipku, je to v pořádku, zajde k obvodnímu lékaři. Když má někdo bulimii, pak je to taktéž v pořádku, ale zajděte k psychiatrovi. Je to doktor jako každý jiný. Bez doktora se nemoc neuzdraví. Hodně štěstí!