14. 2. 2006 (jsš)

Nedávno jsem náhodou zavítala na vaše stránky a dostala jsem se k příběhům, které tu vy všichni píšete a přečetla je jedním dechem. Ke konci jsem už nemohla číst, protože jsem měla oči plné slz. Nevím, jestli to bylo slzy smutku při vzpomínkách nebo slzy radosti, že už se mě to netýká. Je mi 23 let a nyní jsem studentkou oboru Výživa člověka na LF MU v Brně. Peklem zvaným mentální anorexie jsem si také prošla, v největší krizi jsem ve svých 15ti letech vážila při 173 cm 38 kg. Není potřeba se rozepisovat, co jsem prožívala já nebo má rodina, ví to každá z vás. Ale můj příběh měl šťastný konec, proto chci napsat vám všem - nevzdávejte to! Šlo to těžce a celkem dlouho, ale teď vážím 65 kg a vedu zcela spokojený život. Když si odmyslím, že mi nedávno krachl vztah s přítelem, který ale s tímto neměl nic společného, tak je všechno skvělé. Za tři měsíce dodělám vysokou školu, mám plno kamarádů, plánů do života, i můj sexuální život byl s přítelem byl krásný a plnohodnotný. A dieta? Žádnou jsem nedržela už minimálně 5 let, nemám postavu modelky, a zrovna teď přes zkouškové období jsem dokonce 3 kg přibrala, protože před zkouškou jím hodně sladkého a čokolády. Ale taky mě to vůbec netrápí. Holt se můj organismus na těch 65 ustálil, protože je potřebuje a je s nimi spokojený a já jsem spokojená taky. Proto to opravdu nevzdávejte! Nevím, kdy přišel ten zlomový bod u mě, přišel prostě jednoho dne tak naráz, kdy jsem si řekla dost, takhle se žít nedá a tuhle chorobu, která se vás drží vší silou, jsem zahodila někam daleko. Nyní po více jak šesti letech vím, že mám vyhráno. Všem vám držím palce.