Těžko říct, kdy to všechno začalo. Snažím se nějak pochopit, že to všechno souvisí se vším. Když se tak dívám do minulosti, ten začátek nenacházím. Vzpomínám si jenom na útržky, kdy jsem jako malá holka stávala před zrcadlem a kriticky jsem se prohlížela. Když jsem začala dospívat, všimla jsem si, že jsem najednou "hrozně tlustá". Přitom to vůbec nebyla pravda, jenže můj pubertální mozeček si myslel něco jiného. S dietami jsem začala někdy v šestnácti. Tenkrát si pamatuji, že jsem hrozně zhubla, nevážila jsem se, nemáme doma váhu, ale každý ráno jsem se měřila. Spolu s dietou tu byly další problémy - alkohol, drogy... divoká puberta.

Tak, jak jsem rychle zhubla, jsem to zase rychle nabrala. Tenkrát mě to ještě moc netrápilo. Začala jsem tedy hubnout znovu, nejedla jsem několik měsíců skoro vůbec, padala jsem hlady. Neměla jsem ale tolik vůle, abych zhubla ještě víc, takže jsem se zase začala přejídat. Asi tak do osmnácti jsem to vydržela tak, že jsem vždycky půl roku hubla a dalšího půl roku nabírala. Tak je to v podstatě doteď.

V 18ti jsem začala cvičit. Měla jsem radost, že kila jdou zase dolů. Tentokrát jsem si slibovala, že už nepřiberu. Zase jsem zhubla. Uběhl další rok. A zase kolotoč. Přejídala jsem se čím dál tím víc. Několik měsíců jsem střídala hladovky a přejídání. Pak nastala zase asi půlroční hladovka. Moje tělo se bránilo, nedokázala jsem už zhubnout tolik jako dřív, přitvrdila jsem v cvičení. Odměnou jsou mi zničený záda.

Loni jsem se měsíc léčila se zánětem slinných žláz. Tenkrát jsem se poprvé zamyslela nad tím, že mám asi problém. Myslím, že to bylo loni nebo předloni, co jsem se pokusila poprvé zvracet. Nešlo to, tak jsem radši hladověla. Letos se mi to podařilo, takže jsem svoje přejídací orgie "obohatila" o ještě nechutnější konec. K tomu jsem přidala ten největší hnus - projímadla. Už jsem zase "tlustá". Je to čím dál horší. Přidaly se problémy typu "bojím se jíst před lidma" nebo panikařím, když někdo jí přede mnou třeba v hospodě. Mám strach zůstat sama s jídlem. Někdy vyjím všechno "nezdravý" jenom proto, aby to tam druhý den nebylo a já se toho nemusela bát, až zase začnu s hladovkou.

Řekla jsem si "dost", takhle to prostě dál nejde. Nedokážu už myslet na nic jiného než na jídlo, postavu, jak vypadám, srovnávám se s ostatními, moje sebevědomí je na nule. Takhle už to dál nejde. Vezu se v tom už pět, šest let.

Udělala jsem radikální krok a řekla to co nejvíce lidem to šlo, kromě rodičů. Před třemi týdny jsem vyhodila projímadlo, naposled jsem zvracela někdy před týdnem. Pořád se sice přejídám, ale už ne tak strašně. Snažím se jíst pravidelně, jenže bohužel jsem zjistila, že vůbec nevím, co to znamená jíst normálně. Jak jinak.

Je to běh na dlouhou trať, ale já už takhle dál žít nemůžu. Mám spoustu zdravotních problémů - zničený zažívání nemusím připomínat. K tomu se mi zhoršily problémy, který jsem měla už dřív, než to všechno začalo. A nejvíc alergická jsem na to, když vidím všude kolem sebe tipy na zhubnutí, diety... jsou toho plný časopisy. A nejvíc mě dokáže nadzvednout ze židle stížnost třináctiletý slečny, která si připadá tlustá a chce zhubnout. Ve skutečnosti nejsem naštvaná na tu holku nebo na ty lidi, co píšou o dietách. Jsem naštvaná na sebe. Obviňováním se ale nevyléčím...

Vím, že to zvládnu. Musím, protože jiná možnost není.