Do svých 17 let jsem neměla se svojí nadváhou problémy, kila mi nějak nevadila a jedla jsem, co se mi zachtělo. Říkala jsem si takové pěkné pořekadlo: "Komu se to nelíbí, ať mi ... políbí." Věřila jsem, že mě i takovou bude mít někdo rád. Bohužel záhy jsem přišla na to, že takový člověk se hledá dost těžce. Rozhodla jsem se vysadit sladké a večeřet nejpozději do 17:00 hodiny, což se náležitě projevilo a já do roka zhubla o 20 kg. Do toho všeho jsem se bláznivě zamilovala do chlapa, který byl o 15 let starší a denně posiloval. Od jeho sestřenky jsem se dozvěděla, že má raději daleko hubenější holky, než jsem já, a to mě dorazilo. A také bohužel postrčilo na ďábelskou cestu zvanou bulimie. Téměř v 19 letech jsem přišla ubrečená ke své doktorce, že zvracím a že se toho chci zbavit. Poslala mě k psychiatrovi. Byl to senzační doktor, který mi pomohl se otevřít. Řekla jsem mu vše, i to, co nikdo do té doby nevěděl, že jsem byla v dětství zneužívána, že se proto nenávidím a nesnáším pohled na své tělo a sama sebe odsuzuji. Tak trochu mi spadl kámen ze srdce, ale moje problémy tahle sezení nevyřešila. Posléze jsem se nechala i hospitalizovat na psychiatrické klinice. Byla jsem hlídána a nikdo mi nevěřil, že nezvracím. Ale byla to pravda, od začátku svého pobytu jsem pravidelně jedla a plnila vše, co bylo zadáno. Neměla jsem důvod zvracet, po každém povinném ranním vážení jsem hubla, nebylo to cílené, prostě díky pravidelnému příjmu potravy a klidu, kterého jsem si tam užívala, jsem to neměla zapotřebí. Po měsíci jsem byla propuštěná a věřila jsem, že doma to bude stejné. Zmýlila jsem se, i když jsem nezvracela a snažila jsem se dodržovat režim, tak jsem začala opět přibírat. Musela jsem jednat! Začala jsem chodit do posilovny, naučila se správně cvičit a správně jíst. Po nějaké době jsem se seznámila se svým, nyní už manželem, a bylo mi báječně, dokázali jsme se spolu klidně hodinu bavit o všem možném a stále bylo o čem si povídat. Závěrem bych to zkrátila: jsem šťastně vdaná, mám dvě krásné děti, ale bohužel také i bulimii. Manžel o všech mých problémech ví, snaží se mi pomoci, jak jen to jde, klidně by se mnou šel opět k psychiatrovi, je hrozně hodný a chápavý. Věří, že se z toho dostanu a že konečně sama sebe přijmu takovou, jaká jsem, i s těmi kilogramy po dětech navíc. Peru se s bulimii skoro 10 let, chvíli jsem na tom hůř, chvíli líp, ale už nejsem v takovém stavu, že bych zvracela 5x nebo 6x za den a omdlévala u toho. Není to nic, na co bych měla být hrdá, ale také to dává jistou naději, že se toho jednou dokážu zbavit nadobro.

Toto je můj životní příběh a třeba Vám i jednou napíšu, jak ve svém boji pokračuji, zatím je to remíza (aspoň to).

Marta