Když jsem dospívala, chtěla jsem se vzdálit od toho, v jakém prostředí jsem vyrůstala, postavit se na vlastní nohy, hodně toho vydržet a ukázat, že nejsem žádná "měkota". Můj otec od určité doby v podstatě nevydělával, žil si svůj vlastní život plný rituálů. Moje matka toho zase na sebe brala hodně, měla na něj ohledy a postarat se o rodinu považovala za prioritu. Pomáhala jsem, jak mohla a prostě "bezstarostně neblbla" jako mí vrstevníci. A taky jsem v tomto prostředí asi nepochytila všechny potřebné sociální lekce, které jsou třeba. Nebyla jsem moc "házená do vody", moje matka je úzkostlivý typ a měla spíš potřebu mě ochraňovat. Nikdy jsem nebyla tlustá, spíš jsem byla větší a nepůsobila tak dětsky, jako třeba jiní. Na základce jsem zažila i popichování ohledně mých "polštářů". Později jsem zjistila, že jsem ve škole ve větším napětí, než je mi příjemné a v poradně se dozvěděla, že jsem sociofóbní.

Další drobná nevinná narážka na moji postavu přišla od mého přítele v 17 letech. Připadala jsem si v té době hrozně sešněrovaná, byla jsem vyčerpaná i z maličkostí, byl ve mně stres, připadalo mi, že pořád jím, že mám pořád hlad, a přitom ve škole jsem nemohla jíst vůbec. Právě v té době jsem začala sledovat i to, kolik vážím. Měla jsem 61 kg a měřila 172cm. Neměla jsem špatnou postavu, možná větší zadek... , celkově jsem nebyla v dobré kondici. Začala jsem cvičit a hlavně sledovat, co jím. Dělalo mi radost, že dokážu být na sebe tvrdá. Denně jsem se vážila, měřila a začala jsem chodit plavat. Nejvíc jídla jsem si dávala k snídani: ovoce, kornflejky, ořechy, semínka, sušené ovoce s mlékem nebo jogurtem a kafe. Ale po té snídani jsem některé dny měla třeba už jen jednu müsli tyčinku. Zpočátku jsem mívala ráno i slabosti typu zatmění před očima, nevolnost apod., což mě třeba vystrašilo a říkala jsem si, že asi fakt dělám něco špatnýho, ale stejně jsem pokračovala. Takto drasticky jsem hubla 10 měsíců, pak už ne tolik, ale pořád platilo, že večer jsem si vzala akorát jeden kus ovoce. Pak jsem měla i dny, kdy jsem něco s někým třeba slavila, tak jsem se těšila, že budu víc jíst, třeba i zmrzlinu, ale další den jsem o to jedla zase méně. Před mými přáteli jsem nikdy nedávala najevo, že jím jinak. Naopak, paradoxně, mě viděli jíst víc. Ani jsem nikdy za celou dobu nezvracela. S přítelem jsem se normálně navečeřela, brala jsem to jako povinou příležitost k jídlu. Sama bych se samozřejmě nenajedla. Dodnes jsem mu vděčná, že o ničem nemluvil. Tušil, co se děje, ale bral to, že je to moje věc, záležitost mýho mozku a tím, že bude do mě rejpat, tak mi bude akorát ubližovat. Nechal mi prostor, ať si to vyřeším sama. Anorexie tehdy byla mým hnacím motorem. Najednou jsem se strašně rozjela, měla jsem tři pracovní úvazky a k tomu ještě studium, domů jsem se chodila prakticky jen vyspat. Spala jsem maximálně pět hodin. Psychicky jsem se cítila lépe než dřív, vytryskávaly ze mě i takové zvláštní pocity štěstí, ale trpěla jsem velkou zimou. Také už jsem měla otoky, ztratila boky, zadek, prsa v podstatě žádný. Pořád jsem ale byla i pro mnohé ještě přitažlivá, zřejmě díky mému charismatu, jinak to ale bylo strašný, vážila jsem 39 kg. Byla jsem na hranici, na okamžitý odvoz. A to byl pro mě zlom. Nemocnice pro mě byla dostatečným strašákem, abych situaci změnila. Začala jsem nejdříve večeřet, a potom pomalu znovu jíst, během deseti dnů jsem nabrala 5 kg. Teď už to jsou dva roky, vážím asi 55 kg, cvičím, mám pevné a svalnaté tělo, jím zdravě a je to ok. Měla jsem během té doby i stavy, kdy jsem se strašně přejedla, až mi bylo špatně. Ale to přikládám svému minulému "půstu". Chce to čas, pořádný odstup. Ovšem jedno vím, a to, že to v člověku stejně zůstane a z hlavy se to nevymaže. Nakonec - člověk by měl přemýšlet o tom, co jí. Horší je, že mozek byl po určitou dobu něčím nepřirozeným hodně zaměstnávaný a to se teď může odrážet v jiných oblastech...