Souhlasím s názorem, že kořeny těchto onemocnění pochází z rodiny. Když pominu fakt, že mám i dědičné předpoklady (moje babička rovněž trpěla anorexií), řekněme, že v pozdějším věku jsem se chtěla vzdálit od toho, v jakém prostředí jsem vyrůstala, postavit se na vlastní nohy, hodně toho vydržet a ukázat, že nejsem žádná měkkota. Můj otec od určité doby v podstatě nevydělával, žil si svůj vlastní život rituálů a moje matka toho na sebe brala hodně, měla ohledy a postarat se o rodinu považovala za prioritu (i o svoje rodiče, potažmo otcova otce). Ale jeví se tento způsob "dobra" pro všechny objektivně nejšťastnějším řešením? Pomáhala jsem, spolupracovala. Prostě jsem "bezstarostně neblbla" jako třeba jiní vrstevníci. A taky jsem v tomto prostředí asi nepochytila všechny potřebné sociální lekce, které jsou třeba. Nebyla jsem moc "házená do vody", moje matka je úzkostlivý typ a měla spíš potřebu mě ochraňovat.

Jsem od přírody společenská, takže jsem se v tom nějak plácala. A na základce jsem zažila i popichování ohledně mých "polštářů". Nikdy jsem nebyla tlustá, spíš jsem byla větší a nepůsobila tak dětsky jako třeba jiní. To mi bylo 8 let. Později jsem zjistila, že jsem v sociálním kontaktu, ve škole, ve větším napětí než je mi příjemné. V poradně mi řekli, že jsem sociofóbní.

Další drobná nevinná narážka (z legrace) byla od mého přítele v 17 letech. On má sám sklony ke komplexům, řeší si v sobě určité věci, je to typ, který všechno komentuje. Připadala jsem si v té době hrozně sešněrovaná a byla jsem vyčerpaná i z maličkostí.Byl ve mně stres, připadalo mi, že pořád jím, že mám pořád hlad, zatímco třeba ve škole nebo v práci jsem nemohla jíst vůbec. A v té době jsem začala sledovat i to, kolik vážím. To mi bylo 18 let. Neměla jsem špatnou postavu, možná větší zadek, ale hlavně spíš nevypracovanou. Nebyla jsem v dobré kondici, protože jsem si připadala, že nějak nemůžu nic dělat. Pak jsem během dovolené nabrala ještě 2kg. Začala jsem trochu cvičit a hlavně sledovat, co jím. Nejdřív jsem jedla 5x denně malé porce. Prostě tak, jak se doporučuje správně hubnout. Ale brzy mi to začalo vadit. Musela jsem na to příliš myslet a to mi nebylo příjemné. Čekat, až si budu moct vzít další porci. Není tedy lepší jíst méně často?, potom na to nebudu muset myslet, protože už budu mít ten příděl na den odjezený. Dělalo mi radost, že dokážu být na sebe tvrdá. Začala jsem se zajímat znovu o zdravou výživu. Denně jsem se vážila a měřila a začala chodit plavat. Nejvíc jsem si dávala na snídani složené z ovoce, cornflejků, ořechů, semínek, sušeného ovoce s mlékem nebo jogurtem a kafe, takový start do dne, rituál, který mám dodnes. Ale po té snídani jsem některé dny měla třeba už jen jednu müsli tyčinku. Hubla jsem 10 měsíců. Po drastickém hubnutí jsem přece jen jedla poté více, měla jsem klidně i špekové knedlíky, ale hlavně saláty s pečivem, mléčné výrobky atd., ale pořád platilo, že večer jsem si vzala akorát 1 ks ovoce. Pak jsem měla i dny, kdy jsem něco s někým třeba slavila, tak na to jsem se těšila, že budu víc jíst, třeba i zmrzlinu, ale další den jsem o to jedla zas méně.

Před mými přáteli jsem nikdy nedávala najevo, že jím jinak. Naopak, paradoxně, mě viděli jíst víc než kdysi. Předtím jsem totiž jedla hlavně v klidu doma. Ani jsem nikdy za celou dobu nezvracela. S přítelem jsem se normálně navečeřela, brala jsem to jako povinou příležitost k jídlu. Sama bych to samozřejmě neudělala. Dodnes jsem mu navíc vděčná, že o ničem nemluvil. Poznal mě sice, až když jsem měla jenom 51kg, ale hubla jsem víc. Tušil, co se děje, ale bral to, že je to moje věc, záležitost mého mozku a tím, že bude do mě rejpat, tak mi bude akorát ubližovat. Nechal mi prostor, ať si to vyřeším sama.

Anorexie byla mým hnacím motorem. Najednou jsem se strašně rozjela, měla jsem 3 pracovní úvazky a ještě studium, domů jsem se chodila prakticky jen vyspat. Spala jsem průměrně zhruba 5 až 6 hodin. Psychicky jsem se cítila lépe než dřív, vytryskávaly ze mě i takové zvláštní pocity štěstí, ale trpěla jsem zimou. Také už jsem měla otlaky, v ruce zůstávaly vlasy, ztratila jsem zadek, prsa v podstatě žádný. Pořád jsem ale byla i pro mnohé ještě přitažlivá, zřejmě díky mému charismatu, ale jinak bída. Vážila jsem 39kg. Byla jsem na hranici, kdy jsem byla splatná na okamžitý odvoz. A to byl pro mě zlom.

Nemocnice pro mě byla dostatečným strašákem, abych situaci změnila. Už zlehka jsem chvíli předtím začala o něco víc jíst (začala jsem večeřet) a maličko jsem přibrala. A v tomhle momentu jsem pak asi během 10 dnů nabrala 5kg. Nejdřív samozřejmě moje tělo ten nápor jídla vylučovalo - asi 3dny, ale pak jsem začala přibírat. Teď už to jsou 2 roky, vážím přes 60kg, cvičím, mám pevné a svalnaté tělo, jím zdravě a je to ok. Chce to čas, pořádný odstup. Ale vím jedno, že to v člověku stejně zůstane a z hlavy se to nevymaže. Ale nakonec - člověk by měl přemýšlet o tom, co jí. Horší je, že mozek byl po určitou dobu něčím nepřirozeným hodně zaměstnávaný a to se teď může odrážet v jiných oblastech. Všechno to předtím bylo pro mě psychicky celkem snesitelné a v momentě, kdy jsem začala přibírat, jsem pokládala ono období za uzavřené a těšila se z dalšího, co bude v mém životě následovat. Naivně jsem myslela, že jsem vyléčená, ale lze po takovém náporu být ze dne na den zdravá? Ztěží. Můj mozek nezapomněl.

Postupně nastávalo teprve to pravé peklo. Vypadala jsem čím dál lépe a nikdo netušil, co se za tím může skrývat. Chvíle zoufalství, šílenství, beznaděje. Všechno jsem najednou slyšela a vnímala. Jsem člověk a přitom jsem najednou začala fungovat jako počítač, který se po každé chybné operaci zastaví a objeví se okénko s chybou. Začala jsem žít ve strachu z kontaktu s lidmi, kteří jsou mi nejbližší a mají něco společného s mojí anorexií. Moje matka..To čemu jsem se dříve dokázala zasmát, se pro mě stalo noční můrou, se kterou jsem se musela vždy několik dní vyrovnávat, s každým slovem, větou ve mně rostly pocity, emoce, které musely nějak ven.. Permanentní strach z toho, co řekne, udělá a já dostanu nervový záchvat. Všechno jsem slyšela jako velké lži, nechápala stále se opakující chyby, měla pocity ignorace, že mě nikdo nedokáže skutečně vyslyšet. V ten samý den se dokážu smát na svoje přátele a doma následně obrátit byt vzhůru nohama, být agresivní na tak drahého člověka, cítit k němu obludnou nenávist, cítit konec života a potýkat se několik dní s těma vtíravejma větama, které se uloží v mém mozku, protože nedávají žádný smysl a ubližují mi.

A takto se můžeme dostat někam k jádru věci. Někam na začátek mého vyprávění. Jen doufám, že se změnou prostředí, s lidmi, kteří mi dodají motivaci, stabilitu a klid, dokážu opět normálně žít.