Na své dětství mám moc hezké vzpomínky. Rodiče nám (mně a mojí mladší sestře) obětovali veškerý svůj volný čas. Vedli nás především ke sportu a k přírodě. Každý víkend jsme byli někde na výletě, v létě každý den na koupališti nebo na kole. No a v zimě na běžkách.

Od svých šesti let jsem měla pravidelně třikrát týdně sportovní gymnastiku (později tam začala docházet i moje sestra) a dokonce jsem se účastnila Mistrovství republiky v Praze. Od jedenácti let jsem měla jednou týdně hru na kytaru. Mimo to jsem na základní škole navštěvovala kroužek debrujárů a country tanců, později angličtinu, stolní tenis a dívčí fotbal. Nebrala jsem to jako povinnosti. Se vším jsem se tak nějak sžila a život bez těchhle aktivit jsem si nedovedla představit. Stíhala jsem i své kamarády, se kterými jsem byla venku téměř každý den, školu jsem zvládala také. Aniž bych se musela výrazně učit, procházela jsem až do deváté třídy s vyznamenáním, jezdila na různé olympiády - ať už se to týkalo atletiky nebo třeba českého jazyka.

Navenek jsme působili jako dokonalá rodina s těmi nejdokonalejšími dětmi, které rodičům kdekdo záviděl. Otec, který měl v naší rodině vždycky hlavní slovo, si život svých dětí naplánoval do posledního detailu. Měly jsme splňovat všechno, co pokládal za důležité. A běda, jak jsme některá vybočily z jeho představ….. Otec je osoba, která mě poznamenala ze všech lidí na světě nejvíc a i když jsem se za ta léta posunula už úplně někam jinam, nikdy se následků, dobrých i špatných, které na mé psychice napáchal, nezbavím. Otec nikdy nechválil a ani nás neobjal. Prostě to neuměl. Ani to nepokládal za důležité. Svou spokojenost s námi dával najevo neverbálně. Vždycky jsem poznala, kdy je s námi spokojený a kdy ne. Matka nikdy neměla svůj vlastní názor a nechala se lehce zmanipulovat. Sdílela názory a životní postoje svého manžela - jako by neměla vyvinuté své vlastní „já“- a dodnes nemá. Taktéž neuměla dát najevo lásku, nikdy neobjala, nikdy nepochválila. Zato kritizovat uměli oba (hlavně otec) dokonale. A tak se celé mé dětství, i když to nebylo na první pohled vidět, změnilo v marnou honbu za pochvalou a za uznáním. Všechno se to odehrávalo v mém podvědomí. Chtěla jsem se celý život otci zavděčit. Ať jsem udělala cokoli, vždycky jsem měla pocit, že pro něj nejsem dost dobrá. A co víc, vyrůstala jsem s pocitem, že má moji mladší sestru raději než mě.

Stavěla jsem si prostřednictvím svého otce laťku výš a výš. Zatímco okolí mě považovalo za ztělesněnou dokonalost, já sama jsem už odmalička paradoxně trpěla nejrůznějšími komplexy, a čím starší jsem byla, tím nižší jsem měla sebevědomí. Pochvala a objetí mi šíleně chybělo. Ač jsem byla dennodenně obklopena lidmi, cítila jsem se sama.

Komunikace u nás v rodině hodně vázla, své problémy jsem si vždycky řešila sama v sobě. Později jsem si vedla deníček. Byla jsem hodně přemýšlivá a citlivá. Na druhou stranu ale taky pořádně tvrdohlavá, urážlivá a všechno vždycky muselo být po mém. Hodně ráda jsem poroučela, velila, organizovala. Možná mi to zdvihalo sebevědomí, nevím.

A najednou je tu puberta a vy si začnete tvořit své vlastní názory. Přijdou první vnitřní konflikty. Některé názory rodičů vám připadají nepravdivé, některé činy nefér. 

Čím víc jsem začínala žít svůj vlastní život, tím víc jsem měla pocit, že své rodiče ztrácím. Vlastně jsem ani nechtěla dospět. Bála jsem se zodpovědnosti a návalu povinností, které s sebou dospělost přináší. Bavilo mě být pod křídly matky a otce, bavilo mě lézt po stromech, stavět si bunkry, hrát na honěnou v polích s kukuřicí.

Když mi bylo asi dvanáct, začínala jsem o sobě smýšlet velmi negativně, i když k tomu nebyl žádný důvod. Pravděpodobně vyvrcholila všechna ta léta, kdy jsem vyrůstala s pocitem, že nejsem dost dobrá.

Začnete přemýšlet, jak se změnit. Jak ze sebe udělat bytost, která by splňovala všechna kritéria dokonalosti. Chcete být úspěšní, inteligentní, pohlední. Chcete, aby vás měli všichni rádi. Vidíte na sobě všechno hrozně černě, všechno špatně.

S váhou jsem nikdy problémy neměla. Celé dětství a dokonce i v období dospívání jsem měla štíhlou a hodně vysportovanou svalnatou postavu. Nikdy mi to tak ale nepřipadalo. Už od dvanácti/třinácti let jsem na svém vzhledu nacházela jednu chybu za druhou.

Když se chcete změnit, není nic snazšího než změnit svůj vzhled. Nejste se sebou v něčem spokojena? Změňte svůj vzhled a budete dokonalá. Změnit svůj zevnějšek je daleko snazší než změnit své nitro. Je těžké přijmout se taková, jaká jste a k životu zaujmout pozitivní přístup. V médiích je kladen důraz na štíhlost, ve všech časopisech, v reklamách se objevují přípravky na hubnutí. Štíhlost je spojována s úspěchem. Je potlačována lidská individualita. Žena, která nesplňuje měřítka ideálu, není „in“. A tak vás napadne, co kdybyste dala dolů tři kila?.... Ty nohy jsou příliš silné, břicho příliš vypouklé. Zhubnout tři kila a vše bude bezva!

Od třinácti/čtrnácti let jsem se začala soustředit na svou postavu. Vždycky jsem tři dny držela dietu, pak to nevydržela a přejedla se. No a tak pořád dokola. Zadělávala jsem si na pořádný malér. Za dva roky jsem si uvědomila, že už vlastně nedokážu jíst „normálně“. Buď se přejídám a nebo hladovím. Vždycky týden tak a týden jinak. A potom přišel den, na který jsem čekala. Den, od kterého se mi dařilo naplánovaný denní režim dodržovat: 10 dní, 20 dní, 2 měsíce, bez jediného porušení. Zpočátku se nejednalo o nic neobvyklého a patologického. Nemám ve své paměti žádný přesný a konkrétní den, o němž bych mohla říct- ano, od tohoto dne jsem měla anorexii. Jinými slovy, v patologické jednání se to nezvrhlo ze dne na den. Přišlo to pozvolna, postupně.

Sepisovala jsem si denní rozvrhy, plánovala si, v kolik hodin budu jíst, plánovala jsem si četbu knih a učení, sportování, domácí práce. Mé rozvrhy byly podrobnější a podrobnější. Všechno jsem „musela“ a nebo „nesměla“. Nedovolovala jsem si žádné úlevy. Zatímco na počátku jsem měla příjem a výdej energie vyvážený, postupem času v mých rozvrzích ubýval energetický příjem a zvyšoval se výdej. Denní rozvrhy byly celým mým světem. Prostoupily mnou úplně maximálně. Měla jsem je nejen na papíře, ale i v hlavě. Nejednala jsem racionálně, jednala jsem jako naprogramovaný stroj, který nepociťuje únavu nebo slabost.

Denně jsem jezdila na kole v průměru 50 km, běhala 5 km a do toho ještě několikrát denně posilovala. Bylo-li venku deštivo, vzala jsem deštník a aspoň jsem rychlou chůzí obcházela město, nejlépe do kopce. Sladkosti, bez kterých jsem si dříve život nedovedla vůbec představit, mi najednou vůbec nechyběly. Kdybych si vzala jen čtvereček čokolády, pohltila by mne zničující úzkost a výčitky a já bych kvůli tomuto čtverečku na druhý den pro vykompenzování situace třeba nejedla vůbec.

Měla jsem zažitých strašně moc stereotypů, které nešly ani pořádně logicky odůvodnit. Jedla jsem neobvyklé kombinace jídla neobvyklým způsobem. Třeba máslo lžičkou. Nebo jsem si do rohlíku vydloubala díru a vsypala tam ovesné vločky a oříšky. Krajíc chleba jsem nekousala, ale krájela si ho nožem na miniaturní kousky. Jednání typické pro obsedantně- kompulzivní poruchu.

Většinu věcí neděláte vědomě, ale podvědomě kompulzemi zaháníte úzkost. Jinými slovy. Anorektička neví, proč to či tamto dělá, ale prostě něco ji do toho nutí. Něco ji nutí dělat to zrovna tímto způsobem.

Co se týče okolí, nikdo nic nezmohl. Nejhůře na tom byli samozřejmě mí rodiče a ač se to zdá být nepravděpodobné, nemohli se mnou dělat vůbec nic. Násilím mi jídlo do krku cpát nemohli a když by mi zakázali fyzickou aktivitu, chodila bych běhat třeba i v noci, nebo bych poskakovala na místě nebo běhala v pokoji. Vždycky bych si něco našla. Byli bezradní. Snažili se mi to vymlouvat, nadávali, snažili se vyřešit to se mnou po dobrém i po zlém. Nepomohlo nic. Já jsem prostě problém neměla a nechápala jsem, co proti mně všichni mají. Na jakékoli řeči o anorexii už jsem byla alergická, nechtěla jsem slyšet vůbec nic. Připadala jsem si zdravá. Nedokázala jsem si připustit, že veškeré mé jednání, na které jsem byla pyšná a které jsem si tak důkladně zafixovala, je psychická nemoc.

Anorexie začíná tehdy, kdy už ani po zhubnutí těch naplánovaných tří kilogramů nedokážete s hubnutím přestat. Na omezené stravování, velký energetický výdej a na plno jiných patologických rituálů si tak zvyknete, že už vám z toho „nejde“ vystoupit. Ztrácíte náhled. Přestáváte mít své jednání pod kontrolou.

Co se týče partnerských vztahů, neměla jsem vůbec chuť ani náladu s kýmkoli se stýkat a už vůbec ne najít si nějakého přítele, milovat jej a žít sexuální život jako každá jiná dívka v mém věku. Vrátila jsem se časově hodně zpátky. Když na to tak vzpomínám, ve svých dvanácti jsem byla dospělejší než potom v těch šestnácti.

Po celém jednom roce života v hluboké podváze, kdy už jsem neměla ani menstruaci, měla jsem rozházené laboratorní testy, měla stabilně sníženou tělesnou teplotu, svalovina byla sice vypracovaná, ale nevýkonná, vypadávaly mi vlasy a na těle rostlo lanugo, přišel zlom. Rodina mě donutila jít na krevní odběry. Měla jsem strach z toho, že nebudu moct mít už nikdy v životě děti. Myslím, že to byl hlavní důvod, proč jsem se nechala k odběrům přesvědčit. Byla jsem hospitalizována na dětském oddělení pro špatné krevní výsledky. Podrobila jsem se gynekologickému, psychologickému, psychiatrickému, ale i očnímu vyšetření. Teprve v nemocnici jsem si byla poprvé schopna připustit, že je něco špatně. Bylo to černé na bílém: mentální anorexie. Pamatuji si, že tu první noc jsem v nemocnici vůbec nespala, hleděla jsem do stropu a přemýšlela o celém svém životě. Vyčítala jsem si, jak moc jsem rodičům ubližovala a plánovala jsem si, jak to bude jiné až se odtud dostanu.

Přiznání si problému je první krok k uzdravení. Jestliže si anorektička nepřizná, že má problém, není možné posunout se někam dál.

Pralo se to ve mně obrovským způsobem. Stále jsem nechtěla věřit tomu, co se stalo a kam jsem se dostala.

Některé anorektičky dělají personálu problémy. Odmítají jíst, vytrhávají si infuze, chodí tajně zvracet.

 Po návratu z dětského oddělení se všechno vrátilo do stejných kolejí. Zase jsem začala hladovět a přehnaně sportovat. Objevovalo se ale i něco, co jsem před pobytem v nemocnici neznala. Začala jsem mít na jídlo větší a větší chuť. Moje vůle byla oslabená a věděla jsem, že jednoho dne to prostě nezvládnu a hrozně se přejím.

Od sedmnácti let jsem střídavě přibírala a hubla. Vždycky 15 až 20 kg nahoru a zase 15 až 20 kg dolů. Buď jsem hladověla a byla aktivní a nebo jsem se přejídala a nic se mi nechtělo. Jeden den jsem jela 100 km na kole bez jediného sousta, druhý den jsem za sladkosti utratila třeba pětistovku. A pak jsem jen ležela a přejídala se. Často jsem se tak přejedla, že jsem nebyla schopna ani chodit. Bylo mi šíleně zle. Choulila jsem se ve vaně pod proudem horké vody a přitom jsem brečela. Nedokázala jsem to zastavit.

Jste tak přejedená, že se nemůžete ani hnout a přitom vaše myšlenky směřují do ledničky. Nedokážete přestat jíst do té doby, dokud nesníte všechno, co máte před sebou. 

Nechtěla jsem žít. Objevovaly se hluboké deprese. Moje sebevědomí bylo úplně dole. Nebyla jsem schopna jakkoli si užívat života, nebyla jsem schopna soustředit se na učení, měla jsem sociální fobii, začala jsem chodit za školu, krást, lhát a podvádět. Na období studia na gymnáziu vzpomínám velmi nerada. Bylo to pro mne období hrůzy. Tak psychicky špatně, jako právě na gymnáziu, jsem na tom ještě nikdy nebyla. Proplula jsem studiem ani nevím jak. Z neustálého střídání váhy jsem byla šíleně zoufalá a vyčerpaná. Od svých asi osmnácti let jsem začala se zvracením. Vždycky jsem to pokládala za něco tak odporného a hrozného. Něco, k čemu bych se nikdy nesnížila. A pak už mi to bylo jedno. Vzpomínám si, jak jsem jednou zvracela zamčená v prádelně a matka stála za dveřmi, bouchala na ně a řvala na mě, abych odemkla. Byly dny, kdy jsem nedělala nic jiného, než jen jedla a zvracela. Po takových dnech jsem se vždycky cítila unavená, oteklá. Bolelo mě v krku, bolela mě hlava.

Ve 4. ročníku mé deprese narostly do takové míry, že jsem se sama a dobrovolně nechala objednat na psychiatrickou kliniku na šestitýdenní léčbu. Byla jsem plnoletá a mohla si o svém zdraví a o své léčbě rozhodovat sama. Vlastně jsem dospěla nejen věkem, ale i morálně. Byla jsem daleko více ochotná léčit se, byla jsem ochotná absolvovat i pobyt na psychiatrické klinice a co víc, dokonce jsem se tam těšila.

Kdybych měla s odstupem času zhodnotit a říct, co mi nejvíce pomohlo, asi bych nemohla označit jednu jedinou konkrétní situaci. Tak jako jsem neonemocněla ze dne na den, stejně tak jsem se ze dne na den nevyléčila. Byla to zkušenost po zkušenosti, kapka po kapce, informace po informaci, postupné poznávání a uvědomování si sebe sama a svých skutečných životních hodnot.

Vím, že jsou poruchy příjmu potravy celoživotní záležitostí, můžete se ale naučit mít nad nimi náhled a nenechat se jimi lapit úplně. Můžete se naučit přemýšlet o sobě jako o plnohodnotné bytosti. Můžete se naučit mít sebe samu ráda. Můžete se naučit vnímat svět a všechny lidi v něm pozitivně.

Já byla bezproblémový a poslušný pacient. Pojala jsem celý ten čtrnáctidenní pobyt na dětském jako „počkejte, já vám dokážu, že nejsem nemocná“. Snědla jsem všechno, co mi přinesli a ještě jsem si přidávala. Personál nechápal. Chodili mě neustále kontrolovat a vyptávali se mě, jestli to náhodou nechodím zvracet. Velmi mě ranilo, když mě, i přes veškeré mé snahy, chtěl primář poslat na psychiatrickou kliniku. Přišlo mi to nefér. Jelikož jsem nebyla plnoletá, závisela má hospitalizace na psychiatrii na rodičích. Doufala jsem, že by mě tam naši nikdy nedali. Poníženě jsem prosila primáře, abych se mohla léčit ambulantně. Celé dny jsem probrečela. A vyšlo to, na psychiatrii jsem nemusela.

Všechny své dřívější zájmy, ale i lidi, se kterými jsem se dříve stýkala, jsem ze svého života vypustila. Žila jsem jen pro své denní rozvrhy. Ani nevím, co si spolužáci nebo okolí celkově myslelo nebo co si o mně vykládali. Mám na to období „okno“. Vím jen, že jsem o zájem okolí nestála a že jsem si přála jediné: aby mi dali všichni pokoj. Jeden čas jsem lidi dokonce nenáviděla. To když na mě donášeli našim, že jsem byla zase běhat nebo že jsem nesnědla v jídelně oběd. Lidi jsem pokládala za vetřelce, kteří se mě snaží zničit a dělat mi život těžší. Byla jsem bezesporu psychicky hodně labilní, úzkostlivá a vztahovačná. Přepadaly mě často deprese a sebevražedné myšlenky. Mlhavě jsem si uvědomovala, že to, co dělám, je špatné, ale naplno jsem si to nikdy přiznat nechtěla. Život, jaký jsem nyní vedla, mi přišel stresující, uspěchaný. Nedopřála jsem si ani klidný spánek, ani dvouhodinový pořad v televizi, ani kafe s kamarádkou. Zároveň mi ale takový způsob života do určité míry vyhovoval a nechtěla jsem se ho vzdát. Měla jsem radost z toho, že mám všechno rozplánované a že všechno funguje tak, jak by podle mě fungovat mělo. Dnes už to i já sama jen ztěží dovedu pochopit.