Prameny zdraví – MUDr. Jiří Štangl – uveřejněno na www.pramenyzdravi.cz.

Děkujeme za laskavý souhlas k užití

Relaxovanost, uvolněnost patří k člověku. Proti napětí a neklidu (uvnitř i zevně, v těle i v duši) cvičíme tradiční, dávná relaxační cvičení nebo si na těchto základech budujeme cvičení nová, moderní, která vznikají ve spolupráci s moderní vědou.

Relaxace je jedna ze základních podmínek, na nichž můžeme nové kvality svého života budovat. V uvolnění právě poznáváme to nové, co do našeho života přichází, co shledáváme jako nesmírně atraktivní a čemu se rádi podvolujeme. Starověké kultury přinesly nám tedy relaxaci klasickou – a my ji klasicky používáme nebo z ní vycházíme – nebo cvičíme různé moderní relaxace vybudované na těchto principech.

Relaxace značí uvolnění, tj. odstranění napětí všeho druhu z našeho těla a z naší duše. Hluboká relaxace, postoupivší na vyšší stupeň, se většinou označuje jako meditace.

Velmi důležitá je příprava na základní pozici k relaxaci. Relaxaci musí vždy předcházet pár chvilek tělesného a duševního klidu. Oděv má být vždy co nejvíce volný, oblečeni jsme podle vnější teploty jen v to nejnutnější. Tam, kde není dostatečné teplo, dáváme přednost teplákové soupravě a teplým ponožkám. Relaxujeme bez cvičební obuvi. Prádlo a oděv bez umělých vláken, z bavlny. Nejvhodnější pro relaxaci jsou soupravy v barvě modré, nevhodný je oděv červený. Ten působí protirelaxačně u cvičence i u ostatních ve skupině.

Pozice při relaxaci má mimořádný význam. Musí totiž tělu i duši v zásadě relaxaci dovolit, umožnit ji, dát jí prostor. Musí to být pozice co nejvíce pohodlná a také ostatní podmínky by měly být co nejvíce příznivé. Místo pro tělo by mělo být dostatečné, nikoliv tísnivé, země či podlaha rovná. Izolaci od chladné podlahy zprostředkuje složená deka nebo speciální podložka na cvičení.

Příměs přírodních zvuků (šumění mořských vln na pláži, pohyby listí a větviček v příjemném větříku, bublání potůčku, zpěv ptáčků) není na závadu, naopak prospívá. Naše relaxační cvičení by měla mít své stálé místo, které se časem asociuje s našimi pocity a představami při relaxaci, a toto spojení, eventuálně i s pravidelným časem, usnadňuje a podporuje jednodušší a rychlejší nástup relaxace.

Základní pozice:

Pokládáme se pomalu, procítěně a zvolna do lehu na zádech. Záda spočívají zeširoka na podložce, uvolněné lopatky jakoby umožnily obratlům krční, hrudní a bederně-křížové páteře jakési oddálení od sebe navzájem a povolené svaly podél páteře usnadní obratlům, aby volně zaujaly opravdu „svou“ správnou pozici. Hlava je zplna opřena o týl (ne o temeno, to vede k posunu brady směrem do výšky, k vyzývavému držení brady). Ramena mají pocit shozeného břemene. Nastavíme je na podlahu hodně široce, mají zaujmout na zemi co největší prostor. Hrudník se uvolní a rozloží na podložku nejlépe tehdy, jestliže si uvědomíme pocity volnosti a vnitřní i vnější svobody. Křížovou kost a bederní lordózu cítíme celou plochou na podložce, tím zcela odstraníme lumbální můstek. Horní a dolní končetiny jsou položeny volně vedle těla na podlaze asi 20 cm od trupu. Dlaně jsou vzhůru. Dolní končetiny jsou volně rozhozeny tak, že mezi ploskami je vzdálenost asi 30cm, svaly pletence (hýždě) uvolníme co nejvíce „do měkka“, pánev otevřeme a co nejvíce „ rozvalíme“. Oči jsou po celou dobu zavřené.

Nezbytným předpokladem pro další vývoj relaxace je trvající nehybnost a klid těla a duše. K nim dospějeme vždy až po chvíli, která je různě dlouhá. Na začátku bývá doznívání neklidu, spíše v oblasti psyché než těla, kdy myšlenkový neklid zaplavuje naši mysl. V naprostém klidu, který jsme pro naše tělo i duši zaujali, nastupuje prostor pro nejrůznější myšlenky, které okupují naši hlavu ( starosti, trápení, obavy, úzkosti, tísně, přání, tužby, plány nebo radosti). Všechny jsou v tuto chvíli stejně nežádoucí a nepříjemné, i když některé z nich se tváří důležitě, ušlechtile či objevně nebo vynalézavě. Nejsou žádnou anomálií a patří do začátku relaxace. Tyto myšlenky se chovají jako opice v pralese. Jsou dotěrné a vynucují si naši pozornost. Zbavujeme se jich tím , že se jimi nezabýváme. Necháme je odeznít. Stejně jako opice na nás okupující myšlenky dotírají a vnucují se. Jedinou zbraní proti opicím - i myšlenkám – je nevšímat si jich, nechat je odejít. Největší vazbu mají a nejpevněji se nás drží myšlenky spojené s naší minulostí, s našimi prožitky (často velice vzdálenými), které hrají velkou roli v pozadí našeho života a myšlenky, které se promítají do budoucna a jsou spojeny s představami, obavami a starostmi. Musíme si hluboce uvědomit svou současnost, svou přítomnost, svůj stav. Hodnotíme ho nikoliv analyticky, ale pouze povšechně . Konstatujeme, že jsme, konstatujeme svou existenci, své bytí. Nepociťujeme zvláštní euforii, jestliže se nám daří právě dobře, ani nespokojenost, nedaří-li se nám. Uvědomujeme si, že jsme – teď, nyní, zde . Tento pocit obsahuje v sobě vděčnost a pokoru.

Náš stav si dobře uvědomíme pomocí „ pozorovatele“, z pozice svědka, který je vzdálen asi metr od nás a dívá se na nás. Pozoruje především náš dech, který řekne nejvíce, jeho pomalost, plynulost, pravidelnost, uvolněnost, délku, jemnost, něžnost, přirozenost. Zahledíme se do svého dechu a zjistíme, že není stav, při němž by se člověk cítil lépe. Při dýchání jde vlastně o celé sycení organismu energií – životní silou, která je každým vdechem a výdechem organismu vstřebávána k jeho orgánům a k jednotlivým buňkám. Jsme vždy znovu a znovu oslněni krásou, vrcholnou funkčností a dokonalostí dechu, když spolu se svým dechem zůstaneme sami. Pozorujeme svůj dech (své břicho) s pocitem vděčnosti, že je to on, kdo nás věrně provází po celý život od prvního dne do posledního okamžiku. Dech nás vede do relaxace krok za krokem, nebo lépe dech za dechem. Dýchání v žádném případě neformujeme, necvičíme, ponecháme mu jeho přirozenou podobu. Dobré je zvláště věnovat pozornost výdechu. Výdechy jsou schůdky, po nichž sestupujeme po cestě do hloubky relaxace. Někomu prospívá dlaň položená na břicho těsně pod pupkem. Tak splyneme se svým dechem.

V dalším průběhu relaxace procítíme dosavadní stav svého svalového tonusu (svalové napětí). Uvědomíme si, že ani v hluboké relaxaci svalový tonus úplně nepozbýváme, že něco z něho v nás zůstává, to něco málo, co charakterizuje živou, uvolněnou svalovinu. Necvičíme úplnou bezvládnou ochablost, ale zdravou relaxaci s povoleným tonusem.
V podstatě jde o to, nalézt správné minimum tonusu, onu správnou míru uvolnění. Pak pocítíme potřebu relaxaci dále prohloubit, vést ji přesně k těm částem těla, k nimž přichází podnět z mozku. Tiše si řekneme topografické heslo „ palec u pravé nohy“ anebo vyčkáme až se onen impuls ozve od cvičitele, učitele nebo lékaře. Heslo - signál znamená rozsvícené světélko v mozku, které osvítí krajinu palce pravé nohy. Následuje prohloubení relaxace této části těla. S dotyčnou partií se zároveň uvolňují i jiné orgány, oblasti, krajiny, které jsou s touto oblastí spojené drahami životní síly. A pak následují další signály, kdy uvolňujeme další partie těla – druhý, třetí, čtvrtý, pátý prst na noze, chodidlo, šlachu Achillovu, hřbet nohy, bérec, stehno, pravou polovinu hýždí, pravou polovinu břicha, pravou polovinu hrudníku, pravou polovinu krku a šíje. Po jednotlivých částech těla si uvědomíme pravou horní končetinu – palec u pravé ruky, pak druhý, třetí, čtvrtý, pátý prst, svalstvo na dlani v palcové a v malíkové části, hřbet ruky. Dále pravé předloktí, pravou paži, pravé rameno,svalstvo pletence, pravou polovinu krku a šíje. V duchu si ještě jednou projdeme - tentokrát rychleji - jednotlivé partie pravé poloviny těla, krku a pravé končetiny. Stejným způsobem vysíláme signály do mozku k prohloubení relaxace v levé polovině těla. I pro levou polovinu vyšleme signály k mozku ještě jednou, a tak relaxaci i v levé části těla prohloubíme.

Obě relaxované poloviny těla od končetin až ke krku máme tendenci srovnávat. Uvědomíme si, že obě relaxované části těla se zpravidla nepatrně liší ve výsledku své relaxace, že ani dobře uvolněné obě partie nemívají vpravo a vlevo absolutně stejnou kvalitu a hloubku relaxace. Obě poloviny se od sebe tedy o poznání liší. Znovu se vrátíme ke krku a uvědomíme si svalové skupiny - hluboké svaly podél krčních obratlů, svalstvo, které ze šíje přechází povrchněji do ramen a vytváří jejich šíři, jejich konfiguraci, nosnost, jejich pevnost, uvolněnost či staženost. Uvědomíme si, že symbolicky ramena = odpovědnost. Dále přijdou na řadu svaly pod vlasatou kůží hlavy na lebce – krátké a ploché svaly, které přisedají na týlní část lebky, na kost temenní, na kosti spánkové. Uvědomíme si analogické svalstvo v krajině čelní, uvolněním se nám začnou rozpouštět vrásky na čele, vrásky horizontální i vrásky vertikální mezi obočím. Zaměříme se na obočí nad očnicemi, svalstvo je zde často stažené, napjaté, někdy až nasupené. Současně uvolňujeme kruhové svaly kolem oka. Dále se věnujeme obličeji, jeho vnitřním partiím, lícním partiím, které nejvýrazněji vyjadřují stavy naší mysli, jimiž mimicky znázorňuje náš obličej vše, co se v nás emocionálně děje. Pak se věnujeme svalům ve vnějších partiích obličeje, svalům v okolí dolní čelisti a dále směrem k bradě. Potom přijdou na řadu svaly brady, krajiny kolem nosu, rýhy nosolícní. A naposledy krajina okolo úst - dolní ret, horní ret a koutky ústní. Zde necháme čas plynout. Tam, kde cítíme, že se v nás děje něco vyššího, tam ztrácí čas pro nás svůj fyzikální rozměr a mírou je nám naplnění jiného typu a z jiného zdroje. Relaxované koutky úst přecházejí do velmi jemného úsměvu, který je naprosto spontánní a který spíše cítíme zevnitř než může být patrný vně. Je nám ve své subtilnosti dokladem toho, že relaxace prostoupila naše tělo i naši duši a že se tomuto proudu můžeme odevzdat. Dále plujeme v proudu alfa mozkových vln. Nehybnost není naprostou nezbytností, pro učení je ale bezpodmínečně důležitá. Nehybnost, klid těla i duše.