aneb co byste měli znát, než se rozhodnete absolvovat výcvik v asertivním jednání

Autoři: Jiří Šípek, Eva Vykopalová, uveřejněno na serveru www.vodopad.cz.
Děkujeme za udělení souhlasu s přepisem na naše stránky.

Asertivita a různé výcviky v ní mají stále značnou přitažlivost. Když se ptáme účastníků na důvody, proč přicházejí, slyšíme většinou následující:

• Chci být průbojnější, smělejší
• Chci se přestat bát
• Už nechci prohrávat v diskusích
• Chci se cítit jistější
• Chci to někam dotáhnout

Není však jasné, jak tomu přesně rozumět. Ani dotyční často přesněji neví, co se chtějí naučit. Většinou mají nejasnou představu určitých slovních formulek (skoro jakýchsi zaklínadel), která se naučí říkat a "ono to nějak pomůže."

Problém je v tom, že mnoho lidí usiluje o změnu prožitku a o chování hovoří značně neurčitě a obecně. Je pochopitelné, že se lidé chtějí lépe a jistěji cítit. Změnit pocity je však je však mimořádně těžké a výhodnější je začít chováním.

Navíc bychom měli určit v jakých situacích se tak chceme chovat. Není totiž samozřejmé, že nějaké naučené chování (a navíc ve "sterilních" podmínkách výcviku, kde jsou na sebe "všichni hodní") bude snadno a automaticky přeneseno do všech žádoucích situací našeho života. To znamená tam, kde si své chování udržujeme a stále upevňujeme i díky prostředí, charakteru a jednání ostatních lidí.

Ale přesto je do značné míry užitečné na sobě pracovat i ve výcvikových podmínkách, upravovat svůj výraz s tím, že budu-li se mírně nadprůměrně snažit a dotáhnu-li výsledný tvar nového chování do žádoucí a o trochu výraznější podoby, zvýším pravděpodobnost, že si v konkrétních situacích snadněji vzpomenu, vybavím a snad i spustím reakci.

Asertivita je založená na původním významu anglického to assert (= prosadit). Postupně se původní "tvrdé" chápání asertivity upravovalo. Zůstaneme-li u kořene významu "prosazování", pak asertivitou rozumějme takové chování, kdy si umíme prosadit své požadavky, potřeby a nároky přiměřenými prostředky, tzn. bez zbytečného ubližování druhým a s pocitem zachované úcty a důstojnosti vůči sobě. Asertivní chování je dovednost plného sebevyjádření.

Širší, měkčí a svým způsobem i hlubší chápání asertivity si můžeme vyjádřit jako dovednost "3P". Jde o POZNÁNÍ (rozeznání příslušných pocitů a potřeb v sobě), PROJEVENÍ (vyjádření vlastních pocitů, stavů, potřeb, názorů a schopnost vnímat je i u druhých lidí) a PROSAZENÍ (klasické téma asertivity). Tedy ještě jinými slovy: musím se tedy učit být vnímavý k sobě, k tomu co cítím, musím se učit to nechat projevit, nebát se toho a nakonec se mohu pokoušet to i prosazovat, pokud to jsou požadavky, přání apod.

Jak to probíhá v praxi? Většina kurzů asertivity probírá klasická témata:

• vyjadřování pozitivních postojů k druhým lidem (tzv. komplimenty)
• přijímání a vyjadřování kritiky
• zvládání afektivně silně nabitého útoku z okolí
• prosazování požadavků a kompromisů

Kromě toho bývají přičleňovány další kapitoly:

• udržování rozhovoru a přerušování rozhovoru
• aktivní naslouchání (důležité je naučit se slyšet druhého a rozeznávat, co sděluje nebo chce, jestli je mně poskytována pouze nějaká nezávazná informace nebo jsem-li o něco žádán)
• naučit se odlišovat informace a manipulace (manipulace je navozování v druhé osobě pocitů viny nebo úzkosti s cílem dosáhnout našich cílů). Je to častější postup, než by se mohlo zdát. Rodiče se k manipulaci uchylují poměrně často (takhle tě bráška nebude mít rád ... ty mě utrápíš, když se budeš takhle chovat... zkazíš, na co sáhneš").

Za zvláště podstatný moment je třeba označit neverbální aspekt asertivního chování. Ze studií sociální komunikace vcelku jasně vyplývá, jak velký vliv má právě neverbální komunikační kanál na všechny zúčastněné, jak podstatně ovlivňuje názorové závěry apod. Zjednodušeně vyjádřeno člověk více věří gestu, než slovu.

Jeden z tradovaných názorů říká, že slova, která volíme, tvoří pouhou jednu šestinu celkového asertivního působení. Jiná verze dokonce uvádí, že celkový dojem o druhém (nám neznámém) člověku sestává

• z 55% vlivu výrazu obličeje
• z 38% vlivu charakteru hlasu
• a pouze ze 7% dopadu slovního obsahu

To je závažný fakt i pro výcvik asertivního jednání. Je třeba se naučit vést a ovládat svůj hlas, gesta, mimiku, držení těla. Zjevně na to nestačí krátký "ochutnávkový", např. víkendový kurz. Uvědomíme-li si, že způsob vnější exprese těsně souvisí se všemi ostatními osobnostními strukturami, je i nácvik asertivních dovedností snahou o značně hluboké ovlivnění osobnostního fungování.

Zdá se nám, že rezervy v mnoha různých výcvicích, asertivitu nevyjímaje, leží v hledání vyvážené podoby, kde vedle práce na vnitřním prožitku (stavu, rozhodnutí, postoji) se také tvaruje vnější výraz, tedy forma. Podobně moderní grafologie pracuje s tzv. fixací, tj. poměrem tvaru a pohybu v konkrétní podobě písma. Herecká příprava, i s přihlédnutím k různým stylům a tradicím, se také neobejde bez hledání žádoucího poměru mezi vnitřní prací herce a jeho vnějším zpracováním, zformováním. Různé psychoterapeutické postupy sice také pracují s expresí a obecně s tělem; většinou však vnější výraz využívají spíše jako provokaci vnitřních stavů, které zůstávají v centru pozornosti. Nabídka práce na vhodné vnější formě projevu, výrazu, chování může působit tak trochu jako drezůra, ale na druhé straně může nabídnout výrazné stabilizující oporné momenty pro situace častých nejistot. Kognitivně behaviorální terapie nabízí zkušenost, že vhodně propracovaná vnější forma chování se snadněji "naplňuje" také obsahem žádoucího prožitku. V kulturních rituálech (od společenských, až po drobné mezilidské) jde o vztah rozum a cit, řád a cit, projev a prožitek.

V asertivitě tedy nikdy nejde o bezohledné prosazování vlastních zájmů. Špatné je ale také přehnané sledování pocitů druhého ("abych to nepřehnal, nedotkl se ho ..." atp.). V rámci asertivního výcviku tedy musíme mnohdy snižovat přehnanou citlivost k druhému, což zpočátku může vyvolávat nepříjemné a falešné pocity viny.

Od počátku se hnutí asertivity pohybovalo na pomezí terapie a výcviku dovedností užitečných pro komerci a management. Principy asertivity jako lidské dovednosti formulovali původně psychologové a terapeuti. Behaviorální terapeut Andrew Salter na konci čtyřicátých let vydal knihu o terapii na principu učení a nácvik asertivních sociálních dovedností v ní představoval jednu z možností.

S nácvikem asertivity se dnes můžeme setkat v oblasti přípravy budoucích manažerů, dealerů a pracovníků především obchodních firem, ale také v různých psychoterapeutických programech. Asertivita bývá zařazovaná například do terapie depresí s předpokladem, že pevnější sebevědomí (depresí snižované, narušované) je v těsné souvislosti s dovedností dát jasně najevo vlastní prožitky, přání a být připraven prosazovat je přiměřeně vlastním schopnostem a situaci.

Autoři textu pořádají setkání s asertivitou na výše zmíněných principech.

PhDr. Jiří Šípek, CSc., je absolventem oboru psychologie FF UK. Prošel výcvikem v kognitivně behaviorální terapii, hypnoterapii, a také osobní a cvičnou psychoanalýzou. Zaměřil se na integraci v psychoterapii.

Eva Vykopalová, je absolventkou oboru činoherního herectví DAMU. Ve své závěrečné práci se zaměřila na vybrané herecké systémy, na práci s výrazem a prožitkem. V současné době hraje v jednom pražském divadle.