Zdroj: Psychologie Dnes 3/2004, autorka: Adéla Kroupová.
Děkujeme redakci za udělení laskavého souhlasu k přepisu na naše stránky.

Západní společnost současné doby podporuje a prohlubuje zájem o vlastní tělo. U mužů je vysoce ceněna fyzická i psychická síla, příslušnice něžného pohlaví by zase měly být štíhlé a něžné. A jak by chtěl vypadat homosexuál?

Názory na to, koho a co lze označit za esteticky přitažlivé, si kontinuálně vytváříme od útlého věku. Dětem se nejoceňovanější složky fyzické atraktivity prezentují už pikantně malou Popelčinou nožkou, či stoosmnáctiletou držitelkou receptu na věčné mládí Šípkovou Růženkou. Štíhlost, spojená s představami zdraví a mládí, tu vytváří magický trojlístek, který pro mnohé představuje celoživotní klíč k výsadě cítit se šťastný a spokojený.

Děti odkojené klasickými pohádkami získávají nenásilnou cestou podklady k postupnému vytváření stereotypů mužskosti a ženskosti, aniž by tušily, že na jejich základě budou vnímat a následně i hodnotit kvality svého těla. To konečně potvrzují i výsledky výzkumu u dětí předškolního věku, z nichž velká část má poměrně jasnou představu, jak by chtěla v dospělosti vypadat. A tyto představy jsou obvykle téměř shodné s preferencemi v dospělosti.

Klima současné západní společnosti zájem o vlastní tělo podporuje a prohlubuje. Není tedy divu, že problematika tělesného sebepojetí (nebo modernější ekvivalent body image) prožívá svůj velký boom. Nejde však jen o to, jakou důležitost svému zevnějšku přikládáte, ale co slouží jako měřítko k jeho posuzování. Současný ženský ideál krásy se již několik let pohybuje na hranici nerealistické vyhublosti. Pro dospívající dívky to znamená, že s prvními oblejšími tvary se dostavují i ambivalentní pocity: přestávají totiž vyhovovat své od dětství budované představě o ideálním těle. U chlapců bývá vývoj po fyzické stránce méně bouřlivý. Mají na rozdíl od žen alespoň teoretickou šanci přiblížit se mužskému ideálu spolu s tím, jak sílí a nabírají svalovou hmotu. Jejich preferovaným cílem je atletická postava s trénovanými svaly, která již dávno není asociována s manuální prací nebo nižším sociálním postavením. Stala se naopak symbolem pevné vůle a schopnosti sebekontroly.

Ani tělesné změny přicházející v pozdějším věku nevnímají muži obvykle tak dramaticky. Jejich společenská atraktivita totiž není na vzhled koncentrovaná tak jednostranně jako u žen, které jsou náchylnější považovat projevy stárnutí za prohraný boj s časem spojený s pocity ztráty a odevzdanosti. Fyzická výkonnost mužů může být v určitém věku alespoň částečně nahrazena zkušenostmi, schopnostmi a dovednostmi. Proto i muži, kteří si jsou jasně vědomi rozdílu mezi svým vlastním tělem a ideálem mužské krásy, nemusí pociťovat nespokojenost.

Psychologie se dříve zabývala nespokojeností s tělem převážně ve vztahu k poruchám příjmu potravy. V reakci na současný stav problematiky tělesného sebepojetí však byla nucena zaměřit se i na neklinickou populaci a rozšířit svůj zájem i na zástupce mužského pohlaví. Orientace psychologických výzkumů na mužskou populaci přinesla mnoho zajímavých poznatků. Například zjištění, že muži v otázce spokojenosti s vlastním tělem zdaleka netvoří homogenní skupinu. Výsledky některých výzkumů totiž opakovaně zachytily část respondentů, kteří v jednotlivých aspektech tělesného sebepojetí vykazují nadprůměrnou nespokojenost. S přihlédnutím k velikosti podskupiny těchto "nespokojenců" se nabízí úvaha, zda by mohlo jít o jedince s homosexuální orientací.

Pro podobné hypotézy se však může stát kamenem úrazu již výchozí předpoklad o procentuálním zastoupení homosexuálních mužů v populaci. Nejednoznačnost vymezení vztahů mezi sexuální orientací a sexuálním chováním se do jisté míry podílí na faktu, že názor na tuto problematiku není příliš sjednocený. V posledních letech dokonce výsledky výzkumů poukazují na nutnost opravy tradičního údaje čtyř procent na zastoupení nižší (Weiss, Zvěřina, 2001). Rozsáhlý výzkum na poli body image realizoval například David Garner (1997) mezi čtenáři Psychology Today. Zjistil, že spokojenost s vlastním tělem je přibližně u poloviny identifikovaných homosexuálních respondentů úzce provázána s aktuální hmotností a 70 % z nich se o její kontrolu v minulosti pokoušelo prostřednictvím držení diet. Garner dále upozorňuje na to, že homosexuální muži se v otázkách zaměřených na problematiku body image pravidelně umísťovali mezi skupinou heterosexuálních mužů a heterosexuálních žen, u kterých byl zájem o váhu, vlastní tělo a praktikování aktivit směřujících k jeho formování nejvyšší.

Na faktu, že homosexuálně zaměření muži vykazují vyšší nespokojenost s vlastním tělem než muži heterosexuální, se většina výzkumů shoduje. Některé však, jako například studie Michaela Sievera (Grogan, 2000), přinášejí alarmující výsledky, podle kterých homosexuální muži svou nespokojeností předčí dokonce i ženy. Siever to zdůvodňuje tím, že homosexuální muži si mohou připouštět nejen stejně jako heterosexuálové tlaky na fyzickou zdatnost a výkonnost, ale zároveň i tradičně ženské nároky na estetickou stránku těla.

Český výzkum, provedený v roce 2003 v rámci diplomové práce zaměřené na problematiku body image u homosexuálně orientovaných mužů, srovnával tyto respondenty se skupinou heterosexuálních mužů a žen. Použitými metodami byly sady tělesných siluet a otázky zaměřené na praktikování různých aktivit směřujících k formování postavy, vztah k tělu a pocity s ním spojené. Výsledky tohoto výzkumu potvrdily ve shodě se zahraničními výzkumy u homosexuálních respondentů poměrně vysokou míru nespokojenosti, která se svou intenzitou blížila výsledkům heterosexuálních žen. Podrobnější výsledky však odhalily určité rozdíly. Ukázalo se, že zatímco nespokojenost žen je poměrně homogenně tvořena touhou po zeštíhlení, homosexuální respondenti se rozdělili do dvou skupin. Větší z nich toužila zeštíhlet, druhá naopak přibrat a mít vyvinutější svaly. Homosexuální muži zahrnutí do tohoto výzkumu považovali za ideální stejně jako heterosexuálové atletickou postavu s vypracovanou muskulaturou. Stejný vzhled by pak preferovali i u svého partnera. Kromě signifikantně vyšší nespokojenosti s vlastním tělem se homosexuálové od heterosexuálních mužů výrazně odlišovali například i ve frekvenci držení diet, míře zabývání se vlastní hmotností a v pociťování viny ve spojitosti s jídlem.

Homosexuálové jsou kromě přijetí příslušnosti k sexuální minoritě často nuceni přijmout i fakt, že nikdy nebudou splňovat všechny požadavky, které se očekávají od správného muže. Již v dětství je u homosexuálů častěji zjišťována náchylnost k projevům neodpovídajícím zcela mužské pohlavní roli. Podoba tohoto tak zvaně prohomosexuálního chování je různá a objevuje se v osobnostních rysech jedince i v převzetí zájmů charakteristických pro opačné pohlaví. U chlapců jde o určitou "zženštilost" a "měkkost", která však na druhé straně bývá spojena i s větší citlivostí. Brzek a Pondělíčková-Mašlová (1992) však udávají, že podobné projevy lze zjistit u většiny homosexuálů, ale ne u všech. Existují i takoví, kteří se chovají naprosto v souladu se svou pohlavní rolí a kromě homosexuální orientace není nic, co by je odlišovalo. Většina autorů se nicméně shoduje na tom, že homosexuálně orientovaní muži mají v porovnání s heterosexuály menší tendenci ke konformitě s vlastní rodovou rolí a větší schopnost vzdát se vlastností, které shledávají neužitečnými a omezujícími, případně být ve větší míře nositeli atributů přisuzovaných ženskému pohlaví. Odborníci v této souvislostí rozlišují homosexualitu maskulinní a femininní. Femininní homosexuální muž projevuje určité známky narušené pohlavní identity a přebírá některé charakteristiky ženského chování. Může to například znamenat i preferování činností tradičně pokládaných za ženskou doménu, jako je vedení domácnosti a dalších oblastí, kde mohou bez zábran projevit svoji přirozenou ženskost. S tím samozřejmě do určité míry souvisí i vnější vzhled a péče o něj.

Ke skutečnému přijetí vlastní homosexuality i s jejími důsledky může dojít až ve chvíli, kdy si je jedinec vědom své odlišnosti v celé její komplexnosti. Jde o kontinuální proces, u kterého je způsob i délka jeho zvládání značně individuální. Jedinec během něj zjišťuje, že se v jeho okolí zpravidla nenacházejí žádné vzory pro partnerské a sexuální chování. Proto pro něj může mít velký význam kontakt se stejně orientovanými jedinci v rámci homosexuální subkultury, s níž se může ve větší či menší míře identifikovat. Je proto zřejmé, že homosexuální komunitu je třeba brát v úvahu jako významný faktor, který se může do problematiky body image promítat.

Poměrně velkou soudržností charakteristická homosexuální komunita hraje plnohodnotnou roli ve způsobu prezentace konkrétních sociálních informací a jejich priorit. V souvislostí s touto komunitou existují hypotézy o zvýznamnění vzhledu v rámci sebepojetí jedinců, kteří se s ní identifikují. Je ale důležité zařadit tlak na fyzickou atraktivitu ze strany této komunity do odpovídajícího společenského kontextu.

Současná kultura zájem mužů o vlastní tělo legitimizovala a prosazuje i spotřební přístup, který tento zájem dále podporuje. Homosexuální muži jsou navíc v tomto kontextu vystaveni ještě silnějšímu společenskému tlaku než heterosexuálové. Výrobci zboží, které souvisí se zevnějškem, větší zaměření homosexuálů na vlastní tělo očekávají a podporují. Je v jejich zájmu, aby v homosexuální komunitě udržovali vědomí těla a zároveň s tím i poptávku.

Možný tlak uvnitř homosexuální komunity je tak podporován tlakem vnějšího kulturního stereotypu, který zvýšenou péči o vzhled u homosexuálů předpokládá a podporuje. Není proto zřejmé, zda tyto tlaky vytváří společnost jako celek, homosexuální komunita nebo zda jsou homosexuálně orientovaní jedinci pouze více predisponováni vnímat požadavky na fyzickou atraktivitu. Při teoretickém řešení tohoto vztahu se dostáváme k problematice cirkulární kauzality a ani v rámci výzkumů není tato otázka vždy uspokojivě řešena.

Nespokojenost s vlastním tělem je primárně spojována s příslušností k ženskému pohlaví a nelze se proto divit, že psychologické výzkumy o ženách také nashromáždily nejvíce informací. Ženy jsou i nadále vnímány jako část populace nejvíce ohrožená vnějšími tlaky a požadavky na fyzickou atraktivitu. Novější výzkumy ale zároveň přesvědčivě ukazují, že problematika body image prochází neustálým vývojem. Vždyť i samotný ideál krásy je velmi variabilní a stejně tak variabilní tedy musí být i množství lidí, kteří mu budou nebo nebudou schopni vyhovět. Nejohroženější jsou ale jedinci, kteří nejenže mají pocit, že nevyhovují, ale navíc fyzické atraktivitě určili ve svém životě výsadní postavení. Fakt, že se tato problematika může úzce dotýkat i části mužské populace, proto naznačuje nutnost detailnějšího odkrývání méně zmapovaných oblastí i nového pohledu na poznatky stávající.