Zeptala jsem se několika dívek i svých přátel, jaká asociace se jim vybavuje při vyslovení slov „anorexie, bulimie“. Jaké slovo či názor je napadnou jako první, která myšlenka se s těmito osudnými slovy pojí. Pokud i vás něco zajímavého napadne a budete se chtít se svým názorem podělit – napište nám.

Zde jsou některé z jejich odpovědí:

Samota
 
Děs, zoufalství, bezmoc, nechuť či znechucení nad sebou a až pak jídlo - tedy spíš žrádlo.

Anorexie - nerozum, pro mě je to otazník, tuhle nemoc nechápu.
 
Jako první mě napadla přichcíplá moucha na podzim. Jako druhé zoufalství a jako třetí - každá to zkusí.
 
Anorexie - vychrtlé tělo, velká hlava, peklo, děs, noční můra, nepřítel, strach, vědomí, že už nic nebude jako dřív, velký průser, bezmoc, trápení, bolest.

Bulimie - velké množství jídla, zvracení, odpor, nemoc, trápení, přejídání, pláč, výčitky.
 
Začnu si představovat vychrtlé holky, které nejí nebo jí hodně a pak zvrací, myslí jen na svou postavu a na nic jiného se nedokáží soustředit, jen na kalorie a kalorie.... Představuji si jejich duši, jak je ztrápená, protože nemohou zhubnout nebo chtějí zhubnout moc a moc a ještě a ještě ...
 
Mám ze zvracení strach, pokaždé, když zvracím, tak si říkám : "Je to normální ?"
 
Bezmocnost nad sebou sama, úzkost, strach, deprese, nespokojenost .... a je toho daleko víc.
 
Anorexie ? ... tak tou bude trpět kdejaká modelka, "normálních" holek se to moc netýká, je to o hodně silné vůli, kdo by přece vydržel dobrovolně nejíst ?!  A bulimie ... ježííííš, to je to, jak si lidé strkají prsty do krku ? No fuj!
 
Anorexie i bulimie jsou jedna mince, jen jedno je rub a druhé líc, přechod mezi jednou či druhou je velmi malý, stačí málo, aby se člověk stal anorektikem, vždyť každý zná tu opojnou touhu, kdy zhubne pár kg, ale "normální" se s tím spokojí a "postižení" chtějí více a více ...
 
Je hrozně těžké s tím přestat, když si řeknete DOST ... ono to nejde jen tak.
 
Bez alkoholu, drog i bez cigaret se dá žít, ale bez jídla bohužel ne, tak se s tím pereme každý den, co jíst a kolik toho sníst, co můžu a co nemůžu - jídlo je tady s námi pořád, ať chceme nebo nechceme.
 
Když jsem slyšela dříve "anorexie a bulimie", vždycky jsem si představila nemoc, která je hodně způsobena tlakem společnosti.  Teď už si nejen představuji, ale i vím, jaký je to ukrutný boj, jak zákeřná je to nemoc.
 
Lidé okolo nás, nemocných PPP, se na nás dívají divně. Já se za to pomalu stydím. Dokonce můj bývalý přítel mě stále přesvědčoval, že je pod moji úroveň se zabývat takovým problémem, že je pod moji úroveň mít takovou nemoc. Nakonec se se mnou kvůli mentální anorexii rozešel.
 
Vybavují se mi mně známé dívky a ženy, zoufale toužící po lásce, pochopení a pozornosti. Na jednu stranu se bojí okolního světa, na druhou stranu si stojí statečně, ale zároveň sebedestruktivně. Uvědomuji si, že to jsou dívky a ženy,  které jen málokdy poznaly, co je to fungující rodina, jejichž rodiče chápou, hrají si a komunikuji, nebojí se dávat najevo své city ...
 
Je to nemoc jako každá jiná. Jako rakovina, cukrovka, angína. Když někdo dostane cukrovku, také se mu nevysmíváme. Také ho neodsuzujeme. Neumím si představit, že bych o tom přemýšlel jinak …
 
Když slyším slovo bulimie ?? Nepoužívám ho. Nahání mi strach. Navíc málokdo zapadne do definice. Vnímám svoje problémy jako určitého démona, který se mě snaží ovládat a já se mu musím, ale neumím postavit ...