O životě, který se skládá jenom z jídla a zvracení.
Převzato z časopisu Zdraví, číslo vydání 2/2002, autorka Daniela Pirnerová /časopis EMMA/. Děkujeme za udělení souhlasu k uveřejnění.

Osmnáctiletá studentka Pavlína si jednoho zimního dne při zkoušení nových kalhot před zrcadlem všimla, že má „příšerně“ velký zadek. I když jí spousta známých říkala, že vypadá skvěle, ona při pohledu do zrcadla v obchodním domě pojala přesvědčení, že s tím musí něco udělat. „Bývala jsem hodné dítě. Doma jsem snědla všechno, co bylo na talíři. I když jenom do doby, než jsem zjistila, že jsem neskutečně tlustá. S přítelkyní jsme si řekly, že budeme držet dietu. Za týden jsem zhubla tři kila a zdálo se mi to příjemné. Tak jsem v omezování jídla pokračovala. Mou drogou bylo každodenní vážení. Pak si toho všimla maminka a vzala mě k doktorce.“

Nejdřív psychiatr

Při výšce 164 centimetrů váží Pavlína necelých padesát kilo a občas její váha klesne na neuvěřitelných jednatřicet kilo. Lékařka jí okamžitě poslala za psychiatrem, jenomže to rodiče Pavlíny považovali za velkou ostudu a s lékařem se dohodli na ambulantním léčení. Pavlína pořád hubla a nakonec skončila v nemocnici. Cítila se tam, podle vlastních slov, jako v zajateckém táboře. To proto, že je tam pořád krmili. Přibrala osm kilo, ale vůbec ji to nepotěšilo. Na Vánoce se vrátila domů s velikým strachem, že ji rodiče budou nutit jíst a ona se začne přejídat. Jenomže Pavlína nechtěla mít tlustý zadek a stehna a tak nejedla vůbec. Aby rodiče nic nezpozorovali, začala jídlo vyhazovat do koše. Nakonec, aby se vyhnula rodičovské kontrole, se vrátila do nemocnice. Doufala, že se snáze vyhne jídlu. Jenomže terapie jí nakonec otevřela oči. Chvíli se zdálo, že už bude mít od nemoci pokoj. Jenomže stačilo několik měsíců a jí to opět nedalo. Znovu začala hubnout. Dostavily se také problémy s dýcháním, tělo přestávalo fungovat. Byla samá modřina, zkazil se jí chrup, neměla menstruaci a svrběla ji kůže. Nejhezčí roky života navíc tráví v nemocnicích a neustále se bojí, že přibere. „Možná mi nebudete věřit, největší strach mám z toho, že když se přestanu bát jídla, můj život bude prázdný,“ přiznává nešťastná mladá žena, pro kterou je pořád nejdůležitějším úkonem dne vážení.

Viník – ideál krásy

V minulosti se poruchy přijímání potravy dělily na bulimii a anorexii. Mentální anorexii charakterizovalo přehnané soustředění se na vlastní tělo, posedlost štíhlou linií a odmítání jídla spojené s nadměrným cvičením. Pod bulimií se rozumělo intenzívní přejídání, následné zvracení a pak zase přejídání. Podle nejnovějších názorů jde o jedinou nemoc. Má stejný základ, ale různý průběh. Jde tedy o anorexii s bulimistickými fázemi. Psychiatrička Luba Vojteková říká: „Proč postihuje tato nemoc především mladé ženy ? Na vině je novodobý ideál krásy. Ohrožené jsou především dvanácti až dvacetileté dívky, které touží po dokonalosti a kariéře modelky. Svou nemoc si neuvědomují, jenom mají pocit, že jsou tlusté.“ Po vyšetření je důležité naučit anorektičky normálně jíst. Nestačí je jenom přinutit, aby přibraly. Musí změnit stravovací návyky, osvobodit se od přehnané sebekontroly a vrátit se k běžnému životu.

Příliš vysoká cena

Kateřina vždy chtěla, aby ji ostatní obdivovali, chtěla být něčím „víc“. Dokázala pro to udělat cokoliv. Hledala lásku a porozumění. Něco, co jí nebude klást odpor. Našla jídlo. Zjistila, že může jíst, kolik chce, protože když jídlo vzápětí vyzvrací, vůbec se nezmění. Začala se také stranit lidí. Téměř geniálně se dokázala přetvařovat. Tvářila se zcela normálně a toužila jenom po jídle. „Když jím, nemůžu přestat. Je to, jako když prožíváte něco nádherného a chcete to prožívat znova a znova,“ povídá o svých pocitech Kateřina, která ví, že to, co dělá, je velice zlé. „Chci se z toho dostat, jenom nevím jak,“ vzdychá nešťastně Eva. Je jí 35 let, měří 175 centimetrů a váží jenom osmatřicet kilogramů. Přejídáním a zvracením chtěla na sebe upozornit své okolí. Cítila se nedoceněná. Navíc ani vztahy s rodiči neměla nejlepší. Rodiče začali před Evou zamykat lednici, aby ji v noci nevyjedla. Zatímco její spolužačky žijí zcela normální život, ona je již sedmý rok v invalidním důchodu. Vděčí za to diagnóze: anorexie s bulimistickými fázemi a katastrofálnímu zdravotnímu stavu. Za neustálé přejídání střídané hladovkami si Evino tělo vybralo daň. Nedokončila ani studium na vysoké škole, má zničené zuby, vypadané vlasy a vyoperovaný žlučník. Nesnáší, když ji pozorují při jídle. Na veřejnosti nikdy nejí. Když ale dostane invalidní důchod, koupí vše, na co má chuť a nahází to do sebe. Pak následuje deprese z pocitu plného žaludku a jídlo skončí v záchodové míse.

Narušení osobnosti

Poruchy přijímání potravy jsou podle psychiatra Rudolfa Múdrého v současnosti velice časté. Typická je pro tyto stavy porucha osobnosti a sebehodnocení. Někdy bývají důvodem narušené vztahy v rodině. Mnohé ženy se podceňují nebo dokonce nenávidí. Lékaře často navštíví, až když začnou mít potíže s trávením. Mnohdy mají již rozvrácené vnitřní prostředí a poruchy menstruace. Navíc trpí těžkými depresemi a stydí se svěřit do rukou odborníka.

V anorektické fázi může dokonce dojít k selhání některých životních funkcí. Někdy už nepomůže ani pomoc lékařů a přichází smrt. Do nemocnice je přitom nezřídka vezou proti jejich vůli. Poruchy přijímání potravy se dají úspěšně léčit anebo aspoň stabilizovat. Vyžaduje to však dlouhou spolupráci s lékaři. Důležitá je také podpora rodiny. Především příbuzní by měli včas rozeznat příznaky nemoci. V počátcích nemoci ještě není nutný psychiatr, ale stačí odborník na výživu.

Obklad z lásky

Další psychiatr, který se věnuje této nemoci, Ludovít Dobšovič je překvapen narůstajícím počtem žen, které se potácejí v bludném kruhu anorexie a bulimie. Když se věnoval jejich osudům, s podivem došel k přesvědčení, že všechny v sobě nosí hněv na své okolí, na osoby z minulosti či současnosti. Mají nedostatek lásky a pocit nepřijetí svým okolím. Cítí se nemilovanými. Některé z nich byly v dětství pohlavně zneužity, další pocházejí z rozdělených rodin. Všechny je spojuje přesvědčení, že život nemá žádný smysl a že prázdnotu je třeba něčím vyplnit. Nepřipadají si dost důležité, aby zaujaly své okolí a mají dojem, že si jich nikdo neváží. Nezasluhují si žádný trest. Potřebují spíš „obklad“ z lásky a porozumění.

Následky hladovění:

- citlivost na chlad, únava
- poruchy spánku
- nepravidelná menstruace
- snížená funkce střev
- chudokrevnost, vysoký cholesterol
- kazivost zubů, padání zubů, zničená pleť
- ochabnutí žaludku
- oslabení imunity
- deprese, podrážděnost, narušená koncentrace