Zdroj : P. Bröhmová – „Jsem já ze všech nejkrásnější ?“, vydalo nakladatelství Amulet 1999.

Jak extrémní průběh může anorexie mít, když není léčena, ukazuje tragický příběh dvojčat z Anglie, Samanthy a Michaely Kendallových. Michaela zemřela v dubnu 1994 ve 27 letech, Samantha v říjnu 1997 ve třiceti letech. Smrt nastala u obou následkem hladovění. Pozornost světového tisku si případ anorektických dvojčat poprvé získal v květnu 1994, když Samantha krátce po úmrtí své sestry vystoupila v britské televizi. Vyhublá na kost, její tvář se podobala nalíčené lebce. Její vystoupení vyvolalo vlnu šoku a sympatií. Lidé darovali více než 150 tisíc německých marek, aby mohla být hospitalizována na speciální klinice v Kanadě. Ale to už bylo pozdě. Samantha trpěla těžkou anorexií 13 let, žila ve svém vlastním světe, skládajícím se z hladovky, projímadel a pomalého ničení vlastního těla. Po úspěšném začátku Samantha léčbu přerušila a vrátila se zpět do Anglie. Když o tři roky později zemřela, vážila jen 30 kg.

Dvojčata vyrůstala převážně u babičky, protože jejich matka musela po rozvodu znovu nastoupit do práce. Babička měla na každý problém a každou bolístku osvědčený prostředek – ze všeho nejdřív se pořádně a dobře najíst. Sestry byly už jako malé děti pěkné boubelky a ve 14 letech vážily skoro 90 kilogramů. Ve škole si je ostatní dobírali, a tak dívky mezi sebou uzavřely dohodu. Rozhodly se držet drastickou dietu tak dlouho, než budou zase štíhlé. Jedno jablko, trocha jogurtu – to bylo všechno, co za celý den snědly. Za léto, kdy držely tuto nesmyslnou dietu shodily obě dvacet kilogramů. Jejich matka si začala dělat starosti a tak s nimi zašla k lékaři. Ale tenkrát, na počátku 80tých let, tuto diagnózu mnozí lékaři ještě neznali. Ani rodinný lékař, ani další lékaři a psychologové, které dvojčata v následujících letech postupně navštívila, jim nedokázali pomoci. A sestry do anorexie zabředávaly stále hlouběji. Kdyby je hned od začátku onemocnění léčil specialista na poruch příjmu potravy anebo kdyby se léčily na specializované klinice, měly by bývaly dobrou šanci na uzdravení.

Takto je však anorexie pohlcovala stále víc a víc a v narušených stravovacích návycích se vzájemně podporovaly. Ve dvaceti dvou letech obě otěhotněly. Ale ze strachu, že by těhotenstvím ztloustly, se obě rozhodly pro interrupci. Samantha tenkrát v jednom rozhovoru popsala novinářům svůj jídelníček : k obědu několik mátových bonbónů, odpoledne trochu brambůrek, večer čtvrt krajíčku chleba s redukovaným kalorickým obsahem a k tomu jedna lžíce pudinku. V nemocnici, kam Michaelu nakonec proti její vůli umístili, ji museli uměle vyživovat. Po osmi měsících se jí podařilo prosadit, aby ji propustili. Za další dva měsíce později zemřela.