Autorka : Apolena Tůmová
Uveřejněno v časopise Hlava, děkujeme redakci za laskavý souhlas s přepisem článku na naše stránky.

Spánek čtyři hodiny denně. Minimum jídla, pouze rýže s čímsi, suchý chléb a destilovaná voda. Neuposlechnout příkazu není možné. Žádná svoboda. Obrovské vyčerpání. Je to pracovní tábor? Ne, je to mezinárodní soutěž MISS EARTH 2002.

Vyhublá se smutnýma a vyhaslýma očima stojím na letišti v Praze. Vrátila jsem se z Filipín, z pekla, které trvalo tři týdny. Pro mě tři roky, možná víc. Miss Earth, Miss World, Miss Universe … tak rádi se lidé dívají na tu parádu v televizi a tak málo ví, co těm třem „načančaným“ hodinám předchází. Všechno je totiž jinak.

V hlavním městě Filipín, Manile, probíhal od 1. do 21. října druhý ročník soutěže Miss Earth. Oproti jiným kláním tady neměla hrát prim krása, ale vzdělání, osobnost a zájem o životní prostředí. Pro média určitě pěkný obrázek, ale realita byla dost jiná. Z 53 děvčat z celého světa polovina ani netušila, že existuje něco jako fosilní paliva, některá neměla ani maturitu či nebyla schopná se domluvit jiným jazykem než vlastním.

Když se volila nejtalentovanější dívka, na druhém místě se umístila Britka, která předvedla striptýz. Co to má společného s ekologií a vzděláním nevím. Můj výstup o přechodu od antropocentrismu k biocentrismu nikoho nezajímal. Možná jsem to měla přednášet v bikinách a úspěch by se dostavil. Či jsme snad měly podporovat ekologické myšlení tím, že jsme v ústavu pro slepé děti stály vedle těch chudinek, co neměly nic, a s perfektním make upem a ve značkovém oblečení jsme mávaly půl hodiny do foťáků?

Těžko popsat ponížení, kdy se člověk musí afektovaně usmívat dvacet hodin denně, dělat šaška pro média a na jeho záda dýchá taková chudoba, že Evropan si ji snad ani neumí představit.

Ve dvě v noci se dostávám do postele, budíček je v pět. Je to klasický vojenský budíček, pískají na nás píšťalkou. Ten odporný zvuk poslouchám nejen ráno, ale i celý den. První týden jsem bojovala s časovým posunem, takže jsem nespala skoro vůbec. Červené oteklé oči, vrásky kolem úst a sinalá barva obličeje. Bojím se svého obrazu v zrcadle. Toho člověka neznám, je o deset let starší. Snídaně je směšná. V koši sladké suché housky, někdy mám dokonce  pět minut na to, abych si vypila i kafe. Nástup do autobusu a plazíme se smogem, zácpou a vedrem na sponzorské akce, přehlídky, focení, tiskovky a povinné mávání – celý den, celou noc. Dokonce u oběda (rýže)  či večeře (rýže) si nás fotí a natáčí. Ani minuta na odpočinek, žádná možnost koupit si alespoň vodu. Máš žízeň? Není náš problém. Hlídají nás na každém kroku. Co není dovoleno, je zakázáno. Ani na záchod nesmím sama. Pracujeme, otročíme a někomu vyděláváme hodně velké peníze. Po pár dnech se u všech dostaví vyčerpání. Mé tělo přestává fungovat, chce spát, chce jíst, chce dýchat normální vzduch. Každé ráno se mi klepou nohy, začínají mi padat vlasy, mám mžitky před očima a do toho šílené bolesti hlavy. Nikoho to nezajímá. Bylo mi sděleno: „Uklidni se, Julia Roberts pracuje mnohem víc, vy Evropanky si pořád jen stěžujete.“

Ano, holky z Evropy si stěžovaly, protože podmínky byly nelidské a nejsou ochotné obětovat všechno kvůli korunce a titulu jako dívky z Latinské Ameriky. A Julia Roberts možná pracuje víc, ale za pořádný balík peněz a ne jako my, zadarmo.

Problémy na sebe nenechávají dlouho čekat. Nezájem, že jsme unavené, hladové, nemocné. Na snídani jedna z nás omdlívá, další  dostává o několik dní později glykemický záchvat. V jejím těle nebylo nic, z čeho by si brala energii nejen k práci ale i k životu. Přestože byla v ohrožení života a na dva dny ochrnula, jen co se postavila na nohy, musela dál pracovat. Bylo mi zle, zle z lidí, kteří jsou hyeny, kteří mají nesmyslné hodnoty. Ředitel soutěže se uvolil si s námi promluvit. Ovšem stále dokola opakoval: „Pár problémů vás přece nemůže rozhodit, jste tady za hvězdy a hvězdy musí být hlavně na korunovačním večeru.“ Kvůli mému dotazu, jak má být hvězdou dívka, která je kvůli nim teď na vozíčku, se na mě rozeřval  angličtinou s filipínským přízvukem a já si tak definitivně podepsala ortel, že jsem bez šance na jakékoli umístění. A to byla moje výhra, nezaprodala jsem se a nesla si nálepku „enfant terrible“ z Česka. Nikdo z nás se nemohl vrátit domů, protože nám vzali letenky a pasy.

V celé Manile jsou rozmístěny bomby. Vybuchlo metro, autobusy, bomba je dokonce nahlášena i na české ambasádě. Mrtví se počítají na desítky. Pořadatelé přesto chtějí, aby  hlavní večer proběhl. To je jasné, uteklo by jim jinak hodně peněz. Máme všechny strach. Snažím se nemyslet na bolest hlavy, nevnímat vedro znásobené reflektory. Jen ustrašeně přejíždím očima hlediště. Tisíce diváků, kamery, objektivy – kdokoli z nich to může být. Není lepší cíl pro teroristy, než během minuty napadnout 53 států (ač  symbolicky) ? Vyhlášení vítězek, žádné překvapení, bylo to dané předem. Zákulisí, jsem šťastná, že žiju. Zesláblá, ale živá. Děkuji osudu, náhodě či štěstí.

Další den odlétám domů. Konečně. Na letišti mi nechtějí odbavit kufry, protože mám nadváhu. 650 dolarů na zaplacení nemám. Je mi to jedno, nechávám je tam, uprostřed letiště. Úschovnu prý nemají a není to jejich problém, co si s nimi udělám. Už nechci být v téhle zemi ani minutu, v zemi, kde s lidmi zacházejí jako s dobytkem, kde je chudoba, primitivismus a kde mi vzali kus duše.

V letadle jím poprvé po třech týdnech normální jídlo. Dělá se mi špatně, nejsem zvyklá na klasickou porci. Ale těch dvacet hodin do Prahy zvládnu, vím to. Nemám svoje věci, svoje zdraví, ale každým kilometrem nabývám svobodu. To nejdůležitější. Vydržela jsem hodně, ale člověk zvládne mnohonásobně víc, než si umí představit.

Po dvou týdnech doma se uzdravuji, začínám normálně jíst, neklepu se a bolesti hlavy se zmenšují. Těžko popsat na pár řádcích , co všechno se tam dělo. Každá sekunda, minuta byla šílená. Slzy, bezmoc, beznaděj, strach, pocity se mi tam začaly otupovat a já se učím znovu cítit. Zní to trochu pateticky, ale není nic horšího, než když se z člověka stane cynik. Narazila jsem tam na lidskou lhostejnost, která hraničí s krutostí, na podlost a lež, rozšířila jsem si však hranice toho, kam až si mohu sáhnout, a to mě posílilo, protože (jak řekl Nietzsche): „Co nás nezabije, to nás posílí.“